Když jsem si minulý týden přečetla, jak jeden z našich bývalých studentů opravdu moudře domlouvá přes sociální sítě lidem, aby je v Covid ambulanci zbytečně nepřetěžovali, tak jsem si řekla: „Vždyť já je přece znám, já vím, komu se tleská, to jsou přece naši bývalí žáci, spolužáci a kolegové!“ Proto jsem se rozhodla dát alespoň malému zlomku z nich tváře a jména, a to nejen těm, kteří jsou tzv. v první linii.
Když se ke mně v průběhu týdne dostávaly fotky a většinou i s krásnými komentáři, tak mě napadaly myšlenky typu: „ten se nás ale natrápil“…. „tento byl moc šikovný, ale učit se nechtěl“… „tahle zase mívala samé jedničky, ale než se naučila měřit ten krevní tlak“…. ,,no to nevím, jestli tahle vůbec odmaturuje“ … „tomuhle jsem zase dala důtku TU“ a „ten každou chvíli zaspal“ ……..
No a nyní? „Podívejme se, KDE TI NAŠI ŽÁCI JSOU?“ Postupně se každý naučil vše, co potřeboval, a dennodenně dokazují, že toho umí opravdu hodně a mají srdce na správném místě!
A protože se cítím být nejen zdravotníkem, ale jako odborná učitelka patřím i do řad pedagogů, tak si myslím, že toto může být takovým malým dárkem ke Dni učitelů a povzbuzením do naší další práce. V současné době, kdy se pereme s online výukou a pohoršujeme se nad tím, že ten neodevzdal tohle a ta že to třeba vůbec nepochopila, tak se nebojme, však oni to doženou a své místo v životě si najdou. A ať už z nich budou sestřičky, inženýři, kuchařky, úřednice, zedníci, právníci, prodavačky a já nevím, co ještě…. Tak na ně budeme za pár let pyšni, jako na ty, jejichž zarouškované tváře dnes vidíme, nebo spíše nevidíme v tomto příspěvku a v médiích.
Takže DĚKUJI, DĚKUJI A JEŠTĚ JEDNOU DĚKUJI za sebe, za všechny kolegy a kolegyně, za naši školu a vůbec prostě za všechny.
Šárka Trávníčková
