O tom, jakých ohavností se dopouštěli Němci ve 2. světové válce, se mohli na vlastní oči přesvědčit žáci 1. a 2. ročníků zdravotnických oborů a obchodní akademie.
Zrůdná demagogie na nás dýchla již při čtení nápisu při vstupu do tábora „Arbeit macht frei“ (práce osvobozuje). A za těmito branami začalo první třídění lidí na práceschopné a na ty, kteří byli posláni ihned do pověstných sprch. Z těch však netekla voda, ač v rámci nešíření davové paniky byli lidé utvrzováni, že je čeká pouze očista po cestě. Ve skutečnosti je čekaly kapsle s kyanidem. Ale ani ti, kteří byli „ubytováni“, neměli v táboře dlouhého života. Průměrně zde lidé, převážně Židé, přebývali tři měsíce.
A i mrtví sloužili. Byly jim ostříhány vlasy, které byly dále zpracovávány na pokrývky pro vojáky. Spalovací pece pracovaly naplno, zápach se šířil po celém okolí. Měli jsme možnost vidět místnosti plné vlasů, kufrů, nádobí … Fotografování vězňů bylo brzy zrušeno a nahrazeno tetováním čísel. Po těžké práci a hladovění si lidé z fotografií nebyli podobni. Hygienické a zdravotní podmínky byly otřesné. Proč se snažit uzdravit někoho, kdo je předurčen umřít a místo něhož přijde deset nových?
Nechť je nám tato doba varováním a ponaučením!
Ing. Drahomíra Hýžová