Drtivá většina lidí trpí trémou. Někdo více, někdo méně. Někdo ucítí jen pověstné „motýlky“ v břiše, někdo se začne extrémně potit, někdo z trémy přímo omdlévá. Snad každý z nás se ve svém životě dostane do situace, kdy bude muset před více či méně lidmi přednést nějaký projev. Stává se ale, že nám osud dá za úkol přednést třeba i velmi důležitou řeč, a to se nám pak tréma moc nehodí do krámu. Před Vánocemi jsem měla s několika dalšími studenty naší školy skvělou příležitost vyzkoušet si mluvený projev před odbornou porotou a mohla si tak změřit své síly s ostatními. Konalo se totiž školní kolo řečnické soutěže Mladý Demosthenes.
Porotci pozorně sledují každé vaše slovo, každé vaše gesto, pohyb, tón hlasu. Je to výzva. Ale jak to bude teď? Co udělám? Nechám se ovládnout svým neodůvodněným strachem, otočím se na patě a uteču, nebo se k tomu i přesto, že náležím k rase zvané „něžné pohlaví“, postavím jako chlap? Rozhodla jsem se. Je čas zmužnět! Já to zvládnu!
Tak přesně tohle všechno mi běželo hlavou, když jsem stoupala po schodech do auly, kde se konalo školní kolo Mladého Demosthena. Ještě jednou jsem si zopakovala větu: „Ty zbabělče! Jdi a bojuj jako chlap!“ Načež jsem rádoby sebevědomě vešla do auly. Když jsem překračovala práh, lehce se mi zvedl žaludek. Mám tu smůlu (nebo to štěstí?), že se díky svému příjmení ve všech abecedních seznamech ocitám vždy na posledních příčkách. Toto postavení mi poskytlo tu (ne)výhodu, že jsem ještě před svým výstupem mohla zhlédnout/vyslechnout výstupy ostatních. Poslední zbytky mého těžce nabytého sebevědomí proskočily oknem a mně zbyla jen pořádná porce trémy. Moje utrpení naštěstí trvalo kratší dobu, než bych si bývala byla myslela.
Z tohoto dobrodružství v aule jsem si neodnesla jen cenné zkušenosti a postup do dalšího kola, ale i – a to je možná ta nejlepší odměna – skvělou novou kamarádku, báječného člověka. I kdybych měla následně soutěž úplně zpackat (jakože upřímně doufám, že se tak nestane), tak to stálo za to.
Karin Václavíková, 2. B