Po dvanácti hodinové cestě nám konečně oznámili, že budeme přistávat. Sklopil jsem sedadlo do původního stavu. Narovnal  jsem se, setřepal drobinky ze sendviče, otočil se k malému okénku a koukal na krajinu, která pro mě byla dodnes neznámá. Jako první jsem uviděl lesy a louky. A už jsem se pomalu otáčel zpátky, když vtom mě upoutalo město, které nebylo vůbec velké jako to naše. To mě docela překvapilo, protože jsem nikdy neviděl něco takového. Ale hned od začátku se mi líbilo. Po celém letadle bylo najednou ticho. Letadlo se otřáslo a my úspěšně přistáli.

Vystoupil jsem z letadla. Šel jsem pomalu k východu, kde na spoustu lidí, někdo čekal. S nadějí jsem se rozhlížel po výrazně napsaných tabulkách se jmény, ale své jsem nenašel. Vytáhl jsem telefon a vyťukal taxi službu. Nechal jsem se odvézt do ulice, která se jmenovala Royal Street. Čekal jsem něco jiného. Taxi zastavilo před panelovým čtyřpatrovým domem. Zaplatil jsem a vystoupil. Podíval jsem se ještě jednou na zmačkaný papír, který jsem vytáhl z kapsy a zkontroloval, jestli jsem opravdu na správném místě. Vyjel jsem výtahem do třetího patra a opatrně otevřel dveře bytu číslo devět. Byt byl malý a neútulný. Posadil jsem se na gauč a vtom zazvonil telefon. Chvíli trvalo, než jsem ho našel, a tak jsem zadýchaný zvedl sluchátko. „Dobrý večer, je u telefonu detektiv Max White?,“ řekl hluboký hlas. Opatrně jsem odpověděl. „Ano, kdo je u telefonu?“ Z telefonu se ozval smích. „Promiňte, já se zapomněl představit. Jmenuji se John Brown a jsem hlavní detektiv Nigharské policie. Chtěl jsem se přesvědčit zda jste přijel a jestli máte informace, kde máte kancelář.“ Konečně se mi zklidnil dech. „Děkuji moc za zavolání. Je to tady krásné, teda musím se zabydlet a zvyknout si, ale velmi se mi tu líbí.“ Docela jsem zpanikařil, a tak už radši jen dodal. „Vaše asistentka mi zaslala adresu kanceláře. Takže vše potřebné mám. Ještě jednou děkuji.“ Detektiv stále ještě s úsměvem odpověděl. „To jsem rád, že se vám tu líbí. Úplně si to tu zamilujete. No nic, tak se uvidíme zítra. Nashledanou.“ Zavěsil jsem a lehl si na postel. Zcela vyčerpaný jsem usnul.

Hned ráno jsem vešel do policejní budovy a na sekretariátu se zeptal na moji kancelář. Zavedli mě do skoro prázdné místnosti, která ale měla hezký výhled na město. Uprostřed místnosti byl dřevěný stůl se židlí a vpravo v rohu stál květináč s kytkou. Když jsem se otočil,  vedle dveří visely prázdné rámečky. Vybalil jsem si svoje věci. Moc jsem jich neměl, protože jsem si jich do letadla nemohl vzít mnoho. Ale i tak hned místnost vypadala lépe. Vyšel jsem a zamířil ke kanceláři hlavního detektiva. Vtom jsem zaslechl, jak se někdo dohaduje, ale víc jsem to nezkoumal. Radši jsem se soutředil sám na sebe. Upravil jsem si oblek a povytáhl kalhoty. Jemně jsem zaklepal na dveře a jak se z opačné strany ozvalo dále, otevřel jsem dveře a vkročil do místnosti. Zřejmě hlavní detektiv John Brown, kterého jsem poznal podle jeho silného hlasu promluvil jako první. „Dobré ráno detektive White, právě o vás mluvíme.“ Velmi široce jsem se usmál a zdvořile pozdravil. „A konečně vás seznámím. Tohle je detektiv Charlote Russelová, se kterou budete pracovat.“ Byla to dívka asi stejného věku jako já. Měla dlouhé vlnité hnědé vlasy, které jí padaly do modrých jiskřivých očí. Měla na sobě bílou halenku a černou minisukni, jako ostatní ženy tady. Odkašlal jsem si, podal jí ruku a představil se. Dívka se na mě usmála. „Těší mě Maxi. Jestli vám tak můžu říkat. Jmenuji se Charlote Russelová, ale můžete mi říkat Charlote, když teď spolu budeme pracovat.“ Ani jsem nestihl nic říct, když v tom promluvil John. „Na začátek mám pro vás autonehodu, kterou je potřeba už jen sepsat. Bude to pro vás hračka. Stala se včera a mně to pro vás přijde jako dobrý začátek.“ Podívali jsme se s Charlotou na sebe a přikývli.

Na stůl nám asistentka přinesla krátký spis. Byl to spis o nehodě, kdy muž sjel ze silnice a spadl z útesu. Nárazem podlehl zranění a zemřel. „Tento případ je už uzavřený?“ zeptala se Charlote. „Ano, je zde napsané uzavřeno jako nehoda.“ „Ale když si to čtu, přijde mi, že to nedokončili. Nikde tu nemají, proč z té silnice sjel, nebo ano? Jen se zde našel bleděmodrý zapalovač a nedopalek cigarety.“ Charlote listovala spisem, ale nic jak sjel ze silnice nenašla. „Píší zde, že to bylo na cestě z Nighar do Bonic a auto bylo tak poškozené, že z něj nic nezbylo. “ Zamyslel jsem se. „Znáš to tam?“ „Jo znám, projížděla jsem tudy. Je to cesta podél útesu. Nikdo tudy  moc nejezdí.“ A jak se to tedy stalo? Zamyslel jsem se a podepřel si rukou bradu. Charlote si asi všimla, že přemýšlím a zeptala se, jestli s tím půjdeme za Johnem. Naštěstí zatím se mnou ve všem souhlasila, a tak jí nevadilo, že se půjdeme Johna zeptat, jestli můžeme navštívit toho mrtvého muže manželku. Ale zatím mu neřekneme, že si myslíme, že to nebyla nehoda. Přece jenom jsme oba začátečníci a já si nebyl vůbec jistý, jestli z toho neděláme jen velké haló.

I když se John zprvu tvářil kysele, tak nám dovolil jet za ženou mrtvého. Dal nám klíčky od svého auta a my vyrazili. Vyšli jsme před budovu a já uviděl takové normální černé auto, které bylo ještě zaprášené z vyjížďky. U nás se jezdí v mnohem propracovanějších vozech. Radši jsem o tom dál nepřemýšlel a sedl na místo řidiče. Charlote už seděla vedle mě. Měla nachystanou mapu se zakroužkovanými místy a ještě papír s adresou mrtvého. Pomalu jsem nastartoval a zařadil rychlost. Cestou Charlote opakovala, co vlastně víme. „Muž se jmenuje Sebastian Barnes. Bylo mu třicet devět, když zemřel. Má ženu se kterou bydlel ve velkém rodinném domě.“ „Děti nemá?” Zeptal jsem se. „Ne,“ odpověděla Charlote a pokračovala dál. „Bratr mu zemřel před několika roky na rakovinu plic. Má velkou stavební firmu, která si vede moc dobře. Nemají dluhy, ani půjčky. Všechny před nedávnem splatily. Jeho žena se jmenuje Editta Barnesová. Je to Němka, která je taky velmi úspěšná, ale spíš ve svém vzdělání. Má spoustu vystudovaných oborů, snad tři vysoké školy, ale moc se nikde neuchytila. Buď je na tu práci moc chytrá nebo se jí tam nelíbí. Tak to bylo napsáno v těch  výpovědí.“ Charlote se tomu zasmála. Usmál jsem se na ni. „Jsme tu správně?“ Charlote se podívala na adresu a přikývla. Ani to nestíhala sledovat, jak vykládala. Taky jsem přikývl a vyndal klíčky ze zapalování. Oba jsme vystoupili z auta a vkročili na kamennou cestičku, která vedla k vážně obrovskému domu. Byl dvoupatrový, broskvové barvy, okna ladila svoji jednoduchostí. Podél zdi rostly keře a kytky. Došli jsme ke dveřím, kde už bylo napsáno jen Barnesová. Charlote zazvonila. Chvíli jsme čekali, když v tom nám otevřela dveře velmi mladá žena. Byla docela štíhlé postavy, na sobě měla ještě župan a na svých vlasech ručník. Zřejmě právě vylezla ze sprchy. „Dobrý den, já jsem detektiv White a toto detektiv Russelová. Přišli jsme se zeptat na pana Barnese.“ Žena měla stálý vyráz a zdvořile nás uvedla dál. „Prosím počkejte minutku, jen si obléknu něco na sebe.“ Odběhla nahoru a my mezitím měli čas se porozhlédnout. Charlote si sedla na pohovku a já se procházel po obývacím pokoj. V pokoji bylo příjemně teplo. Našel jsem zde vyhaslý krb, na kterém byla fotka ze svatby Barnesových. Vypadali velice šťastně. Šel jsem dál po místnosti. Pokoj byl pohodlně a hezky vybavený. Na zdech visely obrazy od slavných malířů. „Tak už jsem tady, promiňte za čekání. Jsem Ettida Barnesová.“ Podali jsme si ruce a všichni tři jsme se prosadili na měkkou koženou pohovku. Šel jsem rovnou k věci. „Jestli vám to nebude vadit, rádi bychom vám položili pár otázek ohledně vašeho muže.“ Paní Barnesová poklesla hlavou a já to bral jako souhlas. „Kam váš manžel jel?” Paní Barnesová si přehodila ještě mokré vlasy přes ramena. „Už jsem to říkala. Jel na schůzku ohledně jedné zakázky do Bonic.“ I když byla Němka, mluvila plynule anglicky. „Proč jel tak nebezpečnou cestou a ne po frekventováné silnici?“ Charlote mě doplnila, jako bychom byli dávno sehraná dvojka. Paní Barnesová se zasmála. „Já už jsem mu tolikrát říkala, ať tudy nejezdí, že je to nebezpečné. Ale Sebastian neměl rád velký provoz a navíc věřil, že je to kratší. A on vždy spěchal. Vždy to na rovince rozjel a jestli se soustředil na tu schůzku, tak musel ztratit kontrolu nad řízením.“ Teď pomalu zvážněla. „A vy si myslíte, že to byla nehoda?“ „Co tím naznačujete detektive White?“ Měl jsem sucho v krku, podíval jsem se na Charlote. „My paní Barnesová máme podezření, že to nebyla nehoda,“ řekla tichým hlasem Charlote. Paní Barnesová vstala a popošla do kuchyně. My vstali a šli za ní. „A máte nějaký důkaz, že to byla vražda?“ polkla paní Barnesová. „Zatím ne, ale hned zítra budeme o něco chytřejší,“ podotkl jsem. Paní Barnesová se otočila. „Můžu vás o něco požádat? Prosím opusťte můj dům.“ Udiveně jsem se podíval, ale neprotestoval. Vyšli jsme z domu a jeli zpátky do kanceláře. „Bylo to zvláštní, že?“ Řekla Charlote. „Taky mi to tak přišlo, ani jí nebylo do breku. Nenavštívil jsem za svůj život moc příbuzných obětí, ale naposledy, když jsem doprovázel detektiva k rodičům, kterým zemřela dcera, byl smutný i pes.“ Už jsme byli skoro u kanceláře. Otočil jsem auto. Charlote hned věděla, kam mířím, a tak mě navigovala. Dojeli jsme na místo činu.

Jel jsem pomalu, skoro desítkou. Zastavili jsme na malém parkovišti, kde to vypadalo, že dřív stála pumpa. Už bylo odpoledne. Do silnice se opíralo slunce. Opatrně jsem se naklonil přes okraj srázu. Po autu nezbylo vůbec nic. „Ten zapalovač se našel tady,“ ozvalo se z dálky. Přišel jsem k zakroužkovanému místu. Charlote se otočila a ukázala. „Tam někde nedopalek.“ „Je možné, že už tu byl dřív?“ „Musela bych ho vidět,“ řekla Charlote. Prošli jsme se dvacet metrů po okolí a sedli si zpátky do auta. Byli jsme celí  unavení z toho horka. Už jsem chtěl startovat, když vtom jsem si všiml zvláštních rýh na silnici. Vyběhl jsem z auta a Charlote mě následovala. Klekl jsem si na silnici a pozorně pozoroval otisky, které tam byly vypálené sluncem. Vypadalo to, jako by někdo něco vysypal na silnici. Pro jistotu jsem si to vyfotil telefonem. A pak jsme vyjeli. Neměli jsme se kde otočit, a tak jsme jeli podél srázu. „Počkej!“ křikla Charlote. Já prudce zastavil. „Vidíš to?“ A ukázala na něco v dálce. Vyšli jsme, až jsme došli k látkovému pytli. Charlote se natahovala, že se podívá, co je uvnitř. Ale já ji zarazil. Vytáhl jsem telefon a vyfotil jsem si to. „Pro jistotu.“ Charlote jemně kopala do pytle a tam něco zacinkalo. Rozvázala pytel. „Dívej se!“ řekla a já se naklonil k ní. Vespod ležely hřebíky. Podal jsem Charlote rukavice a ona si je oblékla. Vytáhla jeden hřebík, na který jsme se oba pozorně podívali. Byl na něm kousek něčeho, co jsme oba nedokázali popsat. Každý jsme vzali pytel z jedné strany a odnesli do auta. Šel jsem zpátky, že to ještě vyfotím. Vyfotil jsem to a pak si všiml otisků podrážek bod. Vypadali čerstvě, ani je ještě vítr nestačil zavát. Zavolal jsem na Charlote, která se na ně taky podívala a nadšeně jsme oba jeli do kanceláře a těšili se, co na to řekne John.

Do kanceláře jsme dojeli asi o hodinu později. Byli jsme hladoví. Charlote skočila pro sendvič a kafe do Starbucks. Já mezitím dal všechno, co jsme dnes našli, dohromady. Divné setkání s paní Barnesovou, rýhy na silnici, hřebíky, stopy. Vytiskl jsem fotky, které jsem vyfotil a přiložil k věcem. Když Charlota přišla, snědli jsme si šunkové sendviče a vypili perníkové laté. Zavolal jsem sekretářku a poprosil ji, jestli by nezavolala do laboratoře, jak je to s těmi hřebíky. Donesla nám zprávu a já ji rychle popadl. Chtěl jsem si ji přečíst, ale najednou vešel do místnosti hlavní detektiv John. „Prosím vás, co to tu předvádíte? Řekl jsem jen dokončit, ne celý případ přešetřovat znovu! Copak vy nám nevěříte? Byla to jasná autonehoda.“ Jestli pane můžu něco říct…“ „Ne! Dopište to a hotovo. Co je na tom tak těžkého?“ John se na na mě podíval, zakroutil hlavou a odešel. V ten moment mě polilo horko a v duchu jsem si říkal, co teď? Přece to nemůžeme nechat tak. Vtom se Charlote za ním rozběhla. „Počkejte, pane. Prosím vyslechněte nás. My si vážně myslíme, že to byla vražda.“ John se uklidnil a obrátil se k nám. „Prosím, nechte to být. Jste ještě nezkušení.“ Naštval jsem se a silou jsem mu vrazil papír do ruky. „Detektive White, jste si jistý tím, co děláte!“ „Ano, pane!“ John si nás oba přejel pohledem. Vzal si papír a četl. „Toto musíme předat dál. To není v naší kompetenci. Pokud se vážně našli na hřebících stopy pneumatik, “ řekl John poté co dočetl zprávu. „Jak? Co prosím? My jsme mysleli, že budete rád?“ „To ano, ale my nemáme tak dobré vybavení, aby jsme…“ Ne, propadal jsem panice. „To nesmíte! Je to náš případ. Prosím, pane. Dejte nám tři dny!“ „Maximálně osma čtyřicet hodin. Potom případ předám na velitelství.“ Ani jsme mu nepoděkovali a rozběhli jsme se do mé kanceláře.

Sundal jsem dva obrazy ze stěny a přilepil jsem tam fotky a stopy. Rodina, místo činu… „Práce, to je ono!“ Musíme jet do té stavební firmy. „Nechci nic říkat Maxi, ale myslím si, že bychom měli znovu jít za paní Barnesovou.“ „Jeďme do té stavební firmy! „Hele do teď si všechno řídil ty, tak teď já. Nebo můžeme udělat kompromis. Rozdělíme se, bude to rychlejší. Já půjdu k paní Barnesové a ty pojedeš do stavební firmy. Přikývl jsem. Vzal jsem si auto, protože firma byla o dost dál. Dojel jsem do stavební firmy Marcus. Vlastně ani nevím proč se tak jmenuje. Hned, co jsem vešel do vnitř, uviděl jsem ten zmatek. Všichni běhali tam a zpátky. Nikdo nestíhal. Dal jsem se do řeči s jedním zaměstnancem. „Dobrý den pane, můžu se zeptat, proč je tu tolik zmatku? Něco se chystá?“ A starší muž mávl rukou. „Ale kdepak. Od toho, co umřel pan Barnes, je tu čím dál větší zmatek. Zbavujeme se většiny zakázek. Předáváme je firmě Livet, než se najde nějaký jiný ředitel. Ale myslím, že to nebude brzy.“„Vy jste ho znal?“ „Jen od vidění, ale všichni o něm mluví, jako o králi. Jestli chcete něco zjistit, tak jděte do té druhé firmy. Tady se akorát ztratíte.“ Poslechl jsem staršího pána a zamířil jsem do druhé stavební firmy. Šel jsem rovnou za ředitelem. Firma vypadala klidnější a upravenější. Ředitel pan Snow mě uvítal. Jeho kancelář se jevila prostorně a uklizeně. Sedl jsem si na měkkou židli. Pan Snow působil hned  přátelsky a velmi ochotně. Mluvil hezky o své firmě i o konkurenci.  Jen jsem se usmíval a přikyvoval. Ani jsem se s ním nedal pořádně do řeči a volala Charlote. Omluvil jsem se panu Snowovi a zvedl telefon. „Charlote?“ „Maxi? Měla jsem pravdu, přijeď do kanceláře.“ Zavěsil jsem, ještě jednou jsem se omluvil panu Snowovi a vyšel jsem před budovu. Cestou jsem si kladl různé otázky, kdo to může být. Rychle jsem zastavil a vyběhl nahoru po schodech. V místnosti seděla paní Barnesová s celou policejní skupinou detektivů. Zaklepal jsem a Charlote vylezla ven. „Co to má znamenat?“ zeptal jsem se Charlote. „Našli jsme vraha, Maxi. Dala jsem si to všechno dohromady. Není jí ani třicet, jsou bez dluhů, bohatí, nebyla vůbec smutná. Ona věděla, kudy jezdí na schůzky, v jaký čas. Všechno to do sebe zapadá. Dokonce, když jsem přicházela, kouřila cigaretu.“ „To není ona Charlote, vypadali, že jsou šťastný. Na té  fotce.“ „Všechno to do sebe zapadá,“ opakovala Charlote. Charlote se tam vrátila, ale já je radši dál pozoroval z druhé strany skla. Výslech trval asi dvě hodiny. Poprvé jsem viděl paní Barnesovou plakat. Už jsem to nevydržel a vtrhl do místnosti „Kde jste byla, když váš manžel zemřel?“ Všichni se na mě otočili a já strnul. „Paní Barnesová si utřela oči kapesníkem. „Doma pane detektive.“ „Může vám to někdo dosvědčit?“ „Byla u nás sestra s její dcerou a celý den jsem trávila s nimi,“ podíval jsem se prvně na paní Barnesovou, potom na Charlote. „Zaměřili jsme se na to, že to byla ona a ani jste se nezeptali, kde v tu dobu paní Barnesová byla. Ještě jsem se jednou otočil na paní Barnesovou a zeptal se „A vy kouříte?“ Normálně ne detektive, ale už jsem nevěděla, jak ten žal překonat.“ Podal jsem paní Barnesovou ruku. „Upřímnou soustrast.“ Vyšel jsem a v hlavě už jsem přemýšlel, co Charlote řeknu, když vtom mě chytla za rameno. Dlouho jsem se nerozmýšlel. „Charlote já to vzdávám. Nedokážeme najít vraha. Celý den jsme úplně zahodili.“ Charlote se na mě podívala, ale nic neřekla, a tak já se otočil a šel domů.

Po dvou dnech jsem se ocitl zpátky tady. V mém nezabydleném bytě, kterému teď říkám domov. Nic jsem za ty dva dny nenaspal a tak jsem si lehl do postele a usnul. Takhle jsem si první dva dny ve své práci nepředstavoval. Ráno jsem vstal, zkontroloval telefon a šel jsem si dát něco k snídani. Otevřel jsem lednici, kde jsem našel petlahev s vodou, která mi zbyla z letadla. Nebyl jsem ani nakoupit. Měl jsem ještě dost času, než jsem měl být v kanceláři. Zašel jsem si na snídani. Vypil jsem pomerančový džus a snědl míchaná vajíčka se slaninou. Rozhodl jsem se, že vyrazím do kanceláře po svých. Ušel jsem pár kroků a vtom mi někdo volá. Rozepnul jsem zip a vytáhl telefon. Byla to Charlote. Nechtěl jsem, ale nakonec jsem telefon zvedl. „Ano?“ „Hej Maxi, měls pravdu. Nerada přiznávám porážku. Fakt se omlouvám, měls pravdu. Můžem se za chvíli sejít u tebe v kanceláři?“ Zaraženě jsem odpověděl. „No jo, můžeme.“ Telefon jsem zavěsil a rychlým krokem vyrazil. Netrvalo to ani patnáct minut a byl jsem na místě. Otevřel jsem dveře a tam seděla Charlote. Objala mě a začala. „No víš, jaks mluvil o té firmě?“ Přikývl jsem. „Tak jsem se tam byla porozhlédnout. Byls tak přesvědčený a já tak hloupá. Pořád jsme podezřívali tu mladou ženu.“ Charlote chtěla pořád mluvit, ale nedostávala se k věci. Tak jsem jí skočil do řeči. „To už je jedno. Řeklas Johnovi, že se vzdáváme?“ Charlote se na mě usmála. „No ne tak úplně. Tázavě jsem se na ni podíval. „No byla jsem se poptat v té stavební firmě.“ „No a?“ „Počkej, ještě jsem nedomluvila.“ „No trvalo to dlouho, než jsem potkala skupinku zaměstnanců. Nadávali na… No ,jak se jmenuje? Ten ředitel druhé firmy.“ Doplnil jsem ji. „Pan Snow.“ „Ano, tak na něho. Prý chce spojit firmy dohromady. A že pokud se to tak stane, půjde s ním firma ke dnu.“ Podíval jsem se na ni zadumaně a Charlote pokračovala. „Koukla jsem se na pana Snowa v našich spisech. Zatčený nebyl, ale má velké dluhy. Tak obrovské, že mu hrozí exekuce.“ „To není možné, nevypadal, že má problémy.“ „Tak se na to podívám ještě jednou, znovu a lépe.“ V ruce držela klíčky od auta. „Za ty dva dny mi to auto přirostlo nějak k srdci.“

Tentokrát si sedla za volant Charlote a jeli jsme za panem Snowem. Zarazil jsem se. Po dnu to tu vypadalo jinak. Více nepořádku a chaosu. Zamířili jsme si to rovnou k ředitelství. Vešli jsme do kanceláře, kde to vypadalo úplně jinak. Papíry byly rozházené po stole, spousta propisek a bylo tu zatuchlo. Nedokázal jsem to popsat. Do místnosti vešel pan Snow. Udiveně se na nás podíval a strčil si zapalovač do kapsy. „Dobrý den, pane,“ přátelsky jsem pozdravil. Ale ředitel už tak beztarostně nevypadal. „Dobrý den, nečekal jsem vás.“ „Omlouváme se, že jsme k vám tak vtrhli, ale potřebujeme od vás ještě pár odpovědí,“ řekla Charlote. „Co potřebujete detektivové?“ „Vaše dluhy, povězte nám něco o nich.“ „Mají snad moje dluhy něco společného s vraždou pana Bernse?“ V tu chvíli zazvonil panu Snowovi telefon. Požádal nás o odchod a my, protože už jsme stejně nevěděli, co dál, jsme se otočili a šli ke dveřím. Celé mi to došlo. „Nikdo tu ale o vraždě nemluvil pane Snow.“ „Mluvil, ohradil se Snow. „Ne, nemluvil. Včera jsem zavolala dřív, než vám Max, chci říct detektiv White, stihl něco říct.“ A mně už to všechno dávalo opravdu smysl. „Vy jste na mě čekal, že pane Snow? Proto ta perfektnost, nečekal jste, že po druhé přijdeme. Ano ten, zapalovač!“ Snow si chytil kapsu. Já nastavil ruku a pan Snow mi ho znechuceně podal. Byl bledě modrý, tak jako ten, který se našel u místa činu. „Často ztrácíte věci?“ zeptal jsem se a vyhodil jsem zapalovač do vzduchu a zase ho chytil. „Co tím myslíte detektive White?“ „Vsadím se, že zde budou i boty, které budou odpovídat stopám, které jsme vyfotili.“ Už jsem se natahoval pro jeden pár bot, když vtom jsem za zády uslyšel. „Ne! Počkejte! Ano, byl jsem to já.“ S Charlote jsem si zároveň oddychli, ale taky zpozorněli, co pan Snow udělá. Charlote se opatrně zeptala. „Proč?“ „Jsem v příšerných dluzích a ten šmejd mi pořád bral zakázky. Já už nevěděl co dělat. Přišlo mi to jako dobrý nápad! Zjistil jsem si, kdy jede na schůzku, to nebyl pro mě žádný problém. Každý přece ví, že pan Barnes jezdí jen a jen touto skalní cestou. Pak to pro mě byla hračka. Rozsypal jsem hřebíky po silnici a čekal. Přijel dřív a já udělal tu zatracenou chybu! Ze spěchu jsem upustil ten zapalovač. Posbíral jsem hřebíky do pytle a odvezl je. Jenže pak jsem si říkal. Co s těmi hřebíky? Tak mě napadlo to zanést tam, kde jste už byli. Pak jste to ale zkazili vy. Spadli jste sem jako z čistého nebe. Ne tohle se…“ Ani to nemusel doříct. Skočil jsem mu do řeči. „Pane Snowe, zatýkáme vás za vraždu Sebastiana Barnese. Cokoli co řeknete, může být použito proti vám.“ Nasadil jsem pouta a vedl ho po schodech dolů do přízemí. Nikdy nezapomenu na ty udivené pohledy lidí. Venku už čekalo policejní auto. Pan Snow si sedl na zadní sedadlo auta. Ještě před tím, než jsem zavřel dveře, jsem řek:l „Stálo vám to za to?“ Auto odjíždělo a my s Charlote jsme se objali radostí. „Zvládli jsme to!“ řekla s úsměvem Charlote. A já se na ni usmál a ještě víc ji objal.

Přišel za námi John. „Vy jste dobrá dvojka. Víte co? Mám pro vás dárek.“ Vytáhl dvě malé krabičky zavázané červenou stuhou. „Na tři?“ „Na tři.“ Napočítali jsme do tří a oba rozvázali červenou stuhu, napjatě jsme otevřeli krabičku. Byly tam klíčky od Mercedessu. „To je vážně pro nás?“ zeptala se. „Neptejte se a radši se jděte podívat.“ Dole stáli dva černé Mercedessy. Poděkovali jsme Johnovi , nasedli jsme každý do jednoho auta. A odjeli.

„Už sis nakoupil Maxi?“ „Nakoupil Charlote, nakoupil,“ zasmál jsem se.

Anna Deuserová, KA