S trhnutím jsem se probudil, zpocený, zrychleně dýchající a v hlavně mi pořád visel obrázek mojí noční můry. Vyjevuje se mi neustále zas a znovu, nechce mě nechat zapomenout. Vyčerpaný jsem si znovu lehl, zavřel oči, nechal myšlenky volně plynout a v mysli se mi začala vybarvovat šest let stará vzpomínka…

„Ticho!“ Zasyčel vrchní policejní inspektor Jackson. Všichni jsme se začali plížit k domu, když vtom pod nohou jednoho z nováčků křupla větvička.

Všichni jsme ztuhli v pohybu. Nikdo se neodvažoval ani nadechnout. Avšak doupě drogového dealera, které jsme postupně obkličovali, vypadalo pořád stejně. Až nezvykle klidně na to, jaké zločiny měl jeho majitel v trestném rejstříku. Připlížili jsme se až ke zdem. Jackson začal odpočítávat. 3……2..…1…….akce! Dali jsme se do pohybu. Rozběhl jsem se zajistit zadní dveře a vykopl jsem je. Ocitl jsem se v malé, temné místnosti, nejspíš v prádelně? Ne, to není prádelna! Na druhém konci sedí ON! Konečně! Měl jsem s ním nevyřízené účty. Můj přítel Michael byl při minulém zátahu na něj těžce postřelen a na následky před třemi týdny zemřel. S jistým uspokojením jsem řekl: „ Je konec Turnere! Buď půjdeš se mnou, odsoudí tě a pověsí, nebo tě zastřelím já, hned tady a teď. Mě osobně by víc potěšila ta druhá možnost… “ a sledoval jeho reakci.

„Konečně Tě pomstím Michaeli,“ pomyslel jsem si.
„No to víš, že jo,“ zavrčel. Vytáhl zbraň a pousmál se. „Zase si se nechal unést Rannere!“
Měl jsem toho tak akorát dost! Za čas kratší než mrknutí oka jsem zamířil a střelil!
Když vtom! Do dráhy kulky vlétla další postava, kterou kulka zasáhla, a neznámý dealerův zachránce spadl na zem.
„Bože můj,“ blesklo mi hlavou. „Kdo to ksakru je?“
„Kathelyn!!!!“ zařval Turner a vrhl se k postavě, která ležela na zemi.
„Tati!“ ozvalo se ze země. „Tati, prosím, prosím tě… “ rozkašlala se. Nadechla se a pokračovala: „ Tati, prosím přestaň s tím. Staň se dobrým člověkem. Kvůli mně…“ Zašeptala dívka a slabě se pousmála. „Já Ti věřím.“ Zašeptala z posledních sil a naposledy vydechla.
„Néééé!!“ Rozeřval se Turner. „Zabil jsi mi dceru!“ zavrčel se slzami stékajícími po tváři.  „Teď zabiju já tebe!“ S těmito slovy se rozeběhl naproti mně a začal do mě bezhlavě mlátit a kopat. Já byl stále v šoku z toho, co se právě stalo, ani jsem se nebránil. Vtom jsem dostal kopanec do hlavy a všechno zmizelo…

Zatřepal jsem hlavou a setřel si slzu stékající po tváři. Od této nehody uplynulo už přes šest let, ale i přesto jsem na ni nemohl zapomenout, ani na den. Ve své profesi detektiva jsem zabil už více lidí, ale na tuto jsem vzpomínal nejhořčeji. Nejsem zabiják, co z toho má potěšení. Nikoho bych nezabil, pokud by to nebylo nutné a neuplyne den, aniž bych na všechny tyto lidi nevzpomínal. Avšak všichni ostatní lidé měli být zabiti, tato dívka ne. Uvědomuji si, že to nebyla moje chyba, ale nemůžu zapomenout… Navíc, zemřela úplně zbytečně. Jakmile mě její otec omráčil, ujel ve svém Range Roveru. Než ostatní policisté doběhli, byl už dávno pryč.

V průběhu let jsem se jej pokoušel vypátrat nesčetněkrát, nejdřív jako soukromé očko později i jako kriminalista. Pokaždé však neúspěšně. Stáhl se do ústraní a dokonce přestal praktikovat svůj černý trh s drogami a zbraněmi.

Povzdechl jsem si a pomyslel:„ Rannere! Co blbneš? To tady budeš sedět a fňukat? Vzchop se, vstaň a běž něco dělat!“

Jak jsem si řekl, tak jsem i udělal a poté, co jsem se oblékl a nasnídal se jako pravý angličan vajíčky a čajem, jsem vyrazil do práce. Na cestě jsem si procvičoval svou metodu dedukční. Spočívá ve všímání si maličkostí, které každý přehlédne, avšak pokud se správně poskládají, vznikne velmi přesný obraz člověka či situace. Třeba tamten chlápek! Má na sobě civilní šaty, avšak střih vlasů poukazují na vojáka. Něco mi na něm ale nesedí. Vojáci mívají pevnou chůzi, tento se pohybuje trochu nejistě. Jako by nebyl zvyklý pohybovat se po… Námořník!! Trochu jsem se pousmál a zrychlenou chůzi pokračoval do práce.

Do kanceláře jsem přišel asi deset minut před osmou, posadil se a vzal do ruky fotku své snoubenky. Trochu se to ve mně sevřelo, když jsem si uvědomil, za jak dlouho ji uvidím. Odjela na 2 měsíce k matce, která je velmi těžce nemocná.

„Rannere?“ ozval se otravný hlas. „Jste tady? No to je dost! Mám tady pro vás takovou libůstku, přesně pro vás.“ Aniž bych se musel otáčet a zjišťovat víc bylo mi víc než jasné, že šéf pro mě vybral nějaký superextra zapeklitý úkol, bez podmětu a zároveň nejspíš bez něčeho zajímavého. Nějaký odpad, který se však vyřešit musí. Znechuceně jsem přivřel oči, nadechl se a otočil.
„O co jde šéfe?“ zeptal jsem se smířeně.
„Trochu života do toho umírání, Rannere! Mám tady info, přečti to a zajdi se tam podívat!“ hodil mi to na stůl a odešel.

S mírným odporem jsem vzal složku do ruky a začal číst. Během chvilky jsem měl celkem jasno. Nějaký týpek se vkrádá do domů, krade velmi cenné věci a nechává nesrozumitelné vzkazy. Problém je v tom, že to jsou domy velmi významných lidí a ti neradi spolupracují s policií. „ Tak se na to zajdem podívat,“ zavelel jsem si a vyrazil.

Venku se mezitím ochladilo a zvedl se prudký vítr. Zvedl jsem proti němu límec a pokračoval s mírnými obtížemi v cestě.

Na nejbližší adrese jsem byl během deseti minut. Bez povšimnutí jsem podlezl policejní pásku a chtěl pokračovat nahoru do schodů, když vtom se na mě vyřítil mladý zřejmě nový vyšetřovatel nebo spíš pomocník, člen jeho týmu. „Pane! Kam jdete? Tam nemůžete! Pane!“

Bez mrknutí oka jsem mu ukázal odznak a pokračoval nahoru. V přízemí nic, tak výš. V prvním patře byli kolem jedněch dveří shromážděni tři policajti ve vášnivé debatě. Zamířil jsem k nim a vtom jsem se zarazil. Jeden z nich byl můj dávný “nepřítel“. Snažil se mi sabotovat případ, který mě mohl vynést nahoru, a povedlo se mu to! Andersson!

Přesto jsem zamířil k nim. Jakmile si mě všimli, ztichli. Když jim došlo, kdo jsem, dočkal jsem se smíšených reakcí. „Tony!“ zvolal jeden z nich a zamířil ke mně. Znovu jsem si ho prohlédnul a náhle jsem ho poznal. „ Ó můj bože, Jimme!“ zaradoval jsem se a obejmul ho. Můj parťák z tolika akcí! Andersson mi jen znechuceně kývl na pozdrav a ten třetí mě neutrálně pozdravil. Chtěl bych si toho s Jamesem tolik říct, ale není čas.

„Tak co se tady stalo? “zeptal jsem se. „Pojď, hned ti to ukážu.“ Hlásil se hned Jimmy. V duchu jsem se zaradoval. Vůbec se nezměnil. Pořád má v sobě takové vnitřní nadšení, kterým dokáže nakazit všechny okolo. Teda kromě Anderssena. Ale ten je mi ukradený.

Vešel jsem za Jimmem dovnitř. Automaticky jsem začal analyzovat okolí. Dveře napravo podle plakátů do klučičího pokoje, zápach ukazuje tak na 17 let. Nalevo dveře zničené vlhkostí, nejspíš koupelna. Všechno vybavení velmi moderní a nejspíš i velmi drahé, jsme v domě jistého významného akcionáře. Při příchodu do obyváku si všimnu, že všechny skříňky jsou buď otevřené, nebo rozbité, chybí TV nebo podle obrysů na zdi spíš domácí kino. Místnost byla vyrabována velmi důkladně. Všechno zmizelo. Až na jeden obraz. Zvláštní, všechno je to tady takové moderní i ostatní obrazy, ale tento je takový ten klasický s nějakým šlechticem. Možná předek? Vypadá však velmi vzácně a draze. Dokonce je i velmi krásný. Dojem kazí jen to, že je celý počmáraný duhovými barvami do nějakých symbolů. V hlavě projedu seznam mě známých hieroglifů, japonských, čínských, vietnamských znaků, ale nic neodpovídá. Vypadají jako kresba malého dítěte na první pohled bez systému, avšak při důkladnějším prozkoumání v tom nalézám jisté útvary, které mi něco říkají.  

„Kdy se to stalo?“ ptám se.
„Včera, respektive dneska v noci,“ odpoví hbitě Jim.
„ A to není první, že ne?“ doplňuji si obrázek.
 „Ne, to je už třetí, ale ty druhé dva se staly oba předevčírem,“ zavrčí Andersson.
„Mají něco společného?“
„Ti majitelé nebo stopy?“ zeptá se uhlazeně třetí, neznámý policajt.
„Vlastně obojí,“ podotknu s úsměvem.
„Zatím jsme na nic moc nepřišli, ale všechny domy patří velmi významným osobnostem a ani jedna z nich s námi nechce spolupracovat a vypadají celkem vyděšeně. Vloupání proběhla vždy velmi efektivně. Tyto domy jsou skvěle zabezpečené a majitelé byli z domu vždy jen na pár hodin,“ doplnil Jimmy.
„Dobře, s tím už se dá pracovat. Teď potřebuji mluvit s těmi majiteli a pak bych si chtěl prohlédnout bezpečnostní systémy, bude-li to možné? “
„Jistě, majitel tohoto domu jel do pojišťovny, bude zpět během pár minut“

A skutečně! Neuběhlo ani 10 minut a uslyšeli jsme auto, jak vjíždí na příjezdovou cestu. Letmým pohledem jsem přejel nadupanou Audi X8 a zaměřil se na jejího majitele. Tlustý, zpocený, nervózní miliardář neustále kmital očima a otíral si čelo kapesníkem.

„Ten chlap má z něčeho hrůzu! “ blesklo mi hlavou.
„Jdu si s ním promluvit.“ Oznámil jsem přítomným a seběhl schody.
„Dobrý den, pane Lavingere, jsem kriminalista Ranner a potřeboval bych se Vás zeptat na pár věcí,“ začal jsem uhlazeným hlasem. Avšak i přes mou snahu jej nevyděsit sebou Lavinger škubl a nervózně se na mne podíval. „ Dobrý den, pane,“ řekl odměřeně rozklepaným hlasem. „Já už jsem všechno řekl vašim kolegům, nemám, co bych dodal“ řekl trochu jistějším hlasem.
„Jistě pane, ale pokud by Vás to moc neobtěžovalo, rád bych si to vyslechl od Vás.“

„No tak dobře!“ vyštěkl Lavinger. „Moje manželka a děti jsou na dovolené na Maledivách, já jsem to musel na poslední chvíli zrušit. V noci jsem byl na obchodním jednání s dalšími osmi lidmi. Ráno mě sem přivezl taxík a já jsem vešel do domu. Na první pohled všechno v pořádku, tak jsem šel spát, do obyváku jsem vůbec nešel, až ráno. Zděsil jsem se a zavolal policii. A ten obývák! Měl jsem v něm vybavení za 100 000 a to nemluvím o ceně toho obrazu. Je nenávratně zničený!“ rozohnil se.

„Ach ano ten obraz. Zajímavá šifra zřejmě určená Vám. Vy víte, co znamená?“
„Ne! Nemám nejmenší tušení!“
„A co bezpečnostní systém?“ zeptal jsem se.
„Co je s ním?“ odsekl Lavinger.
„Mezitím, co jsem na Vás čekal, jsem si jej prohlédnul. Byl profesionálně vyřazený z provozu a nefungoval. Copak vy při příchodu domů nemusíte zadávat bezpečnostní pin? Myslím si, že ano. Copak Vám nebylo divné, že jste mohl jen tak projít bez ověření? No tak, nelžete mi, řekněte mi pravdu!“ zostřil jsem hlas.

Lavinger najednou ztratil sebevědomí. Rozklepaným hlasem ze sebe vysoukal: „Dobrá, vyhrál jste. Okamžitě jsem si toho všiml! Avšak, tohle nebylo poprvé, co mi bylo vyhrožováno. Bylo to tak před půl rokem, co jsem dostal první zprávu. Obsahovala pouze fotky. Nebudu vám říkat, co na nich bylo, ale stačilo by to, aby mi to do konce života zničilo pověst. Byl jsem nesmírně vyděšený, ale nemohl jsem nic dělat, nic dalšího se neobjevilo. Tak jsem žil dál a snažil se být velmi opatrný. Za další měsíce však zase! Další fotky. Žádný komentář, vzkaz, nic! Byl už jsem opravdu vyděšený, ale na policii bych s tím jít nemohl. A dnes ráno. Chtěl jsem zadat pin, avšak zabezpečení nefungovalo! Opatrně jsem tedy otevřel dveře a šel dovnitř. Ty znaky znám. Sám jsem je při pár podvodech používal. Je to stará hebrejská soustava písmen a čísel. Ten nápis je adresa a vzkaz. Adresa toho, kdo mě vydírá. Chce po mně, abych mu tam donesl půl miliardy liber a že jsem volný. Když jste na mě čekal, nebyl jsem v pojišťovně, nýbrž ve své bance a byl jsem připravený tam jet. Vy jste mě však zaskočil. Tak to je můj příběh. Co teď uděláte? Nejspíš mě zatknete co?“ dopověděl Lavinger.

V hlavě jsem toho měl najednou moc. Jindy bych možná uvažoval jinak, ale tak dlouho jsem nebyl v akci a navíc vždycky řeším radši případy sám na vlastní pěst, a tak jsem mu najednou řekl:„ Víte co? Takový člověk jako je on, má lidi na mnoha místech. Čím míň lidí to bude vědět, tím líp. Mám nápad. Vezmete mě a Jimmyho, mého parťáka na tu adresu. My to tam zkusíme nějak v tichosti vyřídit. Ale až bude po všem, přiznáte se ke všem podvodům a přijmete spravedlivý trest!“ rozhodl jsem.

„Oh, bůh vám pomáhej! Děkuji Vám a samozřejmě ke všemu se přiznám, jen když mě jej zbavíte! “ začal mi děkovat a slibovat Lavinger.
„Tak fajn! Jimmy? Pojď prosím sem na chvíli,“ zavolal jsem.
„Copak Tony? Potřebuješ někoho?“ usmíval se Jim.

V rychlosti jsem mu vysvětlil situaci. Když jsem skončil, pořád se usmíval. „To bude jako za starých časů Tony!“ řekl jenom a už se soukal do auta. Takové nadšení bych chtěl mít. Avšak to, že budu mí po boku parťáka, mi zvedlo náladu a taky jsem nasedl. Jakmile se za volant nasoukal i Lavinger, vyrazili jsme. Jeli jsme dlouho, asi dvě hodiny a pořád jsme zajížděli dál od lidí a víc do lesů. Najednou se před námi vynořila opevněná pevnost.

„Zastavte!“ vyhrkl jsem dřív, než by nás mohl někdo zahlédnout.
„Vy zůstanete tady, je vám to jasné? “obrátil jsem se na Lavingera.
„Jasné pane!“ vyhrkl okamžitě.
S Jimmym jsme se na sebe pousmáli a vyrazili jsme nenápadně k pevnosti.

Už dlouho jsem takovou neviděl. A překvapuje mě, že jsem o této nevěděl, přece jenom není to tak daleko a v takové pevnosti musí žít někdo extra nebezpečný. Avšak nechal jsem to být a rychle jsem se s Jimmym po boku přibližoval.

Překvapilo mě, že jsme nenarazili na žádné stráže. Pronikali jsme hlouběji a hlouběji do pevnosti, zbraně připravené a nikde nikdo! Náhle jsme se dostali do slepé uličky. Vracet jsme se nechtěli a nějak nám to k tomu místu nesedělo, tak jsme začali ohledávat zdi. V tom Jimmy zajásal, něco zmáčkl a stěny před námi se hladce rozestoupily. Pokračovali jsme tedy v cestě a najednou jsme byli před obřími železnými dveřmi. Oba jsme věděli, že jsme na koci cesty a že ten koho hledáme, bude za nimi. Podívali jsme se na sebe, nadechli se, připravili zbraně a otevřeli.

Na první pohled v místnosti nebyl nikdo. Byla tam černočerná tma a tak jsme oba začali šátrat po vypínači. Pak jsem ho našel, rozsvítil a na pohled, který se mi vyjevil, do smrti nezapomenu. Byli jsme v menší místnosti, než se zpočátku zdálo a všechny zdi byly polepené plakáty, mapami, náčrtky a fotkami. Mými fotkami. A nad tím vším byla jedna obrovská fotka mladé dívky. Byla mi matně povědomá, ale nemohl jsem si ji zařadit. Otáčel jsem se a díval se po stěnách. Na dvou z nich byl podrobně znázorněný můj život. Na té třetí byl však jakýsi plán. Neměl název, a tak jsem zvolna spustil ruku se zbraní dolů a začal jej číst. Nepřečetl jsem však ani jednu větu a za mnou se ozvala rána a výkřik. Bleskurychle jsem se otočil, zvedl zbraň a viděl jsem, jak Jimmy padá omráčený k zemi. Za ním stál stařec. Vypadal strašně, vyhublý, neupravený a v očích měl obrovskou zuřivost a žal. V rukou strašlivý samopal.

„Konečně Rannere!“ řekl s uspokojením a v očích mu hrál nebezbečný oheň. „Konečně! Konečně jsi tady! Nedovedeš si představit, jak dlouho jsem na tebe čekal! A teď jsi tady! A jsi jenom můj! Odhoď tu zbraň! No tak dělej! “ domluvil a začal se přibližovat.
„Pane, kdo jste?“ Toho člověka jsem neznal, nemám nejmenší ponětí, kdo to je, nebo co jsem mu udělal. Zbraň jsem odhodil, jelikož mířil na Jimmyho hlavu.
„Ty si na mě nevzpomínáš? Nic se Ti nevybavuje? A co třeba Kathelyn??? To ti nic neříká? “ rozeřval se a mě se to najednou všechno spojilo. Ta dívka na obraze, to byla ta dívka, kterou jsem zastřelil místo jejího otce. A to tedy znamená…
„Turnere?“
„Vida, chlapeček si vzpomněl! Co se tváříš tak vyjeveně, myslel sis, že nechám vraždu mojí dcery jen tak? Byla moje všechno! A ty jsi mi jí vzal!
„Ale…Ale jak?“ Pořád jsem to nechápal. Jak se mu povedlo se tak dlouho skrývat a pak mě sem dostat. Můj geniální mozek byl v koncích.
„Á pan génius nechápe můj plán. No je to moje mistrovské dílo, tak se o něj s tebou podělím. Stejně budeš za chvilku mrtvý, tak co.“ Řekl Turner a začal vysvětlovat svůj složitý plán…
 

„Nejdřív jsem byl naprosto zničený a chtěl jsem tě zabít hned. Jenže jsem najednou neměl nic, kromě tohoto rezervního sídla, kam jsem se ukryl. Tady jsem začal splétat dohromady velmi složitý plán, který tě sem měl dostat, ale taky ti způsobit stejnou bolest, jakou si způsobil ty mě. Nejdřív jsem začal hledat informace, které by mi vynesly nějaké peníze, ať si vystačím. Zároveň mě napadlo, že by se později daly použít k vydírání. Tak jsem si vybral tři významné lidi ve tvém městě a vyšťáral o nich každou špínu, jaká šla. Poté jsem jim postupně části toho, co na ně mám, posílal, abych je vyděsil a abych si u nich zajistil mlčenlivost. Pak jsem potřeboval nějaké lákadlo pro tebe, nějakou divnou, neobvyklou věc. K tomu mi dokonale posloužilo hebrejské písmo Lavingera. Ty věci jsem ukradl, abyste to nepřešli mávnutím ruky, že si někdo něco kreslí. V tom vzkazu jsem napsal o tolik peněz, že jsem věděl, že už kvůli tomu Ti to možná vyklopí. Ty jsi to ještě zdokonalil tím alarmem. Ale Lavinger je slaboch, toho je snadné zlomit. Kdyby věděl, že to JÁ chci, abys sem přijel, nejspíš by to neudělal, bál by se případné pomsty, proto jsem mu to neřekl rovnou, ale pokud to vypadalo, že ty je zbavíš všech problémů, tak proč by to neudělali, že? Navíc by si tak zachránil svoje peníze. Vyšlo to dokonale. Teď tě tady mám. A představ si, mám tady i dalšího hosta. Ty jsi mi před šesti lety způsobil neuvěřitelnou bolest. Nezasloužíš si trest tak jednoduchý jako je smrt. Ale neboj i tu ti potom dopřeju. Ale nyní velké překvapení. Tvoje milovaná a teď naprosto bezmocná snoubenka,“ zahlásil hrdě a ukázal do rohu, kde seděla spoutaná Lily. Při pohledu na ni se mi zastavilo srdce. „ Tím, že sis přivedl parťáka, jsi mi to ještě vylepšil. Nejdřív jsem to chtěl udělat tak, že bys sledoval, jak tvoje snoubenka zemře a nemohl bys s tím nic dělat, ale teď tady máme dokonce dvě tvoje milované osoby. Co z toho udělat hru? Oba budou krůček ode smrti a ty budeš moct zachránit jen jednoho? Co ty na to? “ zeptal se mě a začal se šíleně, hystericky smát.

Já toho však měl tak akorát dost! Možná naposledy jsem pomyslel na všechny moje blízké, odrazil jsem se a skočil přímo na smějícího se Turnera. Ten to nečekal, a tak jsme se svalili na zem. Vytrhl jsem mu samopal a odhodil jej tak daleko jak jen to šlo a pokoušel se znehybnit Turnera. Tentokrát jsem jej však podcenil. Na to, jak vypadal křehce, tak měl neuvěřitelnou sílu a dokázal mě ze sebe shodit. Výraz měl teď zuřivý a vytáhl nůž. Věděl jsem, že pokud něco neudělám, v příštím okamžiku mě zabije a pak i Lily a Jamese. To jsem nemohl dopustit! Znovu jsem proti němu skočil, chytil ruku s nožem a snažil se jej vypáčit. Po neuvěřitelně dlouhé době už začal ochabovat, tak jsem si myslel, že se mi to možná podaří, a tak jsem polevil v pozornosti. Znovu se neuvěřitelně vzepjal a obrátil nás. Já ležel dole a on celou svou vahou tlačil nůž k mému krku. Dělili nás milimetry, když v tom se ozvala rána a Turnerovi oči zesklenatěly. Ochabl a spadl na mě. Já sebral své poslední síly a odvalil ho ze mě. Mátožně jsem se podíval, kdo mi to zachránil život. A tam stála. Třesoucí se Lily, které po tváři stékaly slzy, a v ruce držela mou zbraň. Upustila ji a sesypala se. Rozběhl jsem se k ní a objal ji. „Všechno bude dobré Lily. Už jsi v bezpečí, už Ti neublíží,“ utišoval jsem ji. Pohledem jsem zkontroloval Jamese, který dostal ránu samopalem (naštěstí tak že se s ním Turner rozmáchl a praštil ho) do spánku a byl v bezvědomí, ale už se pomalu začínal probouzet. Lily se taky pomalu uklidnila a tak jsem je oba opatrně dopravil do auta, kde na nás čekal vyděšený Lavinger. Přijeli jsme do města a já řekl Lavingerovi, ať nás odveze do nemocnice. James potřeboval ošetření. Jakmile o něj bylo postaráno, odvezl jsem Lavingera na policii, kde jsem celý případ vysvětlil a předal jim ho do vazby. Poté jsem si konečně odvezl Lily domů. Pořád byla neuvěřitelně vyděšená, ale zlepšovalo se to. Jediné, co mě znervózňovalo, bylo, že od Turnerovi smrti nepromluvila i přesto, že já jsem na ni mluvil pořád.

Seděli jsme v kuchyni, pili čaj a já jsem jí neustále opakoval, že už je všechno v pořádku, že se nám nic nestalo. Najednou mi položila prst na pusu. „Jsme v pořádku, ale ne proto, že se nám nic nestalo!“ řekla pevným hlasem. „Jsme v pořádku, protože jsme spolu!“ doplnila a já ji objal. Tato slova mi dodala jistotu a naději. Naději, že dokud budeme spolu, ať už se nám stane cokoli, budeme v pořádku…..

Zuzana Pirklová, KA