V místnosti se rozléhalo ticho. Bylo okolo deváté večer a v jinak rušné ulici už nebyl ani živáček. Lidé ze sousedství už zřejmě seděli u Štědrovečerní večeře a radovali se se svými nejbližšími. Možná sedí u krbu, jedí cukroví a čtou svým dětem pohádky o princeznách a šťastných koncích. Každý příběh by měl mít šťastný konec. Ale ten člověk, který seděl v tiché místností už v tento typ koce přestal věřit. Muž seděl shrbený nad svým psacím stolem. Ten byl pokrytý hromadou papírů a spisů. Začaly se tu ovšem hromadit i jiné věci, jako hrnky od kávy, talíře od jídel a černobílé fotografie poházené všude možně. Ta fotografie, co muž držel v ruce, byla ovšem jiná. Byla zarámovaná ve dřevěném rámečku a na rozdíl od ostatních, na kterých byly jen rozmazané snímky bezpečnostních kamer, byla barevná a byly na ní tři postavy. Na fotce byl tento muž ještě se dvěma osobami. Se ženou středního věku, která měla hnědé až téměř zrzavé vlasy a jasně zelené oči, ve kterých se odrážela její laskavost a radost z okamžiku. Muž se na fotce také usmíval a ani zdaleka se nepodobal té skleslé osobě, jíž je nyní. Oba objímali malé zrzavé, zelenooké děvče, kterému mohlo být tak třináct let. Muž položil fotografii na stůl a znovu se podíval na papíry ležící na stole. Vtom si něčeho všiml. Popadl papír a ještě jeden spis. A zanadával. Pak se zvedl a vyběhl z pokoje.

O 14 dní dříve
Harry Martin, 49 letý ředitel právní firmy seděl spolu se svou manželkou Lisou u slavnostního obědu. Spolu s nimi tam byla i jejich jediná dcera Rosii se svým snoubencem. Harry byl vysoké postavy, měl blond vlasy, které byly už jemně šedivé. Oči měl hnědé, ale už pár let nosil brýle, které mu je zakrývaly. Rád si oblékal košili a sako. Rosii Martinové je 26 let a tento rok dostudovala vysokou školu a dokonce se i zasnoubila. Vrátila se domů a rodiče se na ni neskutečně těšili. Že konečně stráví rodinné svátky pohromadě. Ale jejich dcera se se svým snoubencem rozhodli, že svátky stráví někde v zahraničí. Tak se Harry rozhodl, že uspořádá vánoční oslavu předem.

„Na moji úžasnou holčičku, která se konečně může chlubit doktorským titulem.“ Prohlásil Harry a všichni si stoupli. „Nemohl jsem být na tebe víc pyšný.“
„Děkuji tati.“ Objala ho dcera.
„Jestli s těmihle řečmi nepřestaneš Harry, tak se určitě rozbrečím.“ Usmála se Lisa.
„Nebojte se paní Martinová. Dlouho vás tu obtěžovat nebudeme. Zítra už odlétáme.“ Zasmál se Max. Rosiin snoubenec byl celkem prostý člověk. Je o tři roky starší než ona, ale kariéru teprve startuje. Je vysoký a má světle hnědé oči a tmavě hnědé vlasy. Harry se s ním dokázal smířit, i když doufal, že jeho dcera má na někoho lepšího. Stále se utěšoval tím, že tenhle je aspoň slušný a má diplom z univerzity, i když je mu v jeho oboru k ničemu. Oslava pokračovala poklidným tempem. Všichni se radovali a oslavovali. Bylo to krásné odpoledne.
„Bylo to vážně super nápad tati.“ Usmála se Rosi při loučení s otcem a pak objala i matku.
„Nezapomeň se mazat krémem a platit dýška. Buď k cizincům zdvořilá a na Štědrý den nezapomeň zavolat a…“ Lisa se nechtěla své holčičky pustit.
„Neboj se mami. Není mi pět.,“ přerušila Rosie matku „Myslím, že ty tři týdny přežiju a budu mít s sebou Maxe, pro případ, že by bylo nejhůř.“
„Však my víme zlatíčko. A doufám, že ty ji budeš podporovat v tom, aby se s námi držela v kontaktu.“ Zasmál se Harry a díval se na Maxe, který se taky zasmál a přikývl. „ Jen nám budeš přes Vánoce chybět. Zvlášť, když příští Vánoce už budeš vdaná a my o tebe přijdeme.“
„To se nestane, tati. Nepřijdete o mě. Nikdy.“ Něco na tom bylo, že tohle byla její poslední slova, co řekla svému otci, než zmizela.

Vyděšení by se dalo v místnosti krájet na kusy. Ale byly by to prázdné kusy, stejně jako srdce otce, kterému právě oznámili, že se jeho jediné dítě pohřešuje. Ta prázdnota byla příšerná a nesnesitelná. Zavrtávala se Harrymu do každého kousku srdce a hlavy a kostí. On jen křičel a vztekem na celý svět ani neviděl. Jeho přítel a kolega z firmy Owen se ho snažil ze všech sil uklidnit, ale marně. Jediné, o čem Harry dokázal přemýšlet, bylo, jak velká je naděje, že svou dceru najde. A ta se mu zdála téměř neznatelná.

„Už se vzpamatuj!“ zatřásl Owen s Harrym, ten ho ovšem pohotově odstrčil od sebe dál. Nacházeli se právě v Harryho pracovně. Stěny byly pokryty dřevem a v těchto odpoledních hodinách sem dopadalo jen pár paprsků slunce. „Já vím, že je to hrozné a naprosto s tebou soucítím. Ale mysli na to, že nejsi jediný, koho se Rosiina ztráta dotkla. Lis by to měla taky vědět. Měla by vědět, že se její dcera a její snoubenec pohřešují. Ano pohřešují,“ zdůraznil Owen „ to znamená, že pravděpodobně nejsou mrtví.“

Harry zvedl hlavu, kterou měl až do teď složenou v rukách a podíval se Owenovi do očí. Nechápal, jak může jeho přítel, kterému tak věří jen přemýšlet o tom, že by mohli být mrtví. Pak se otočil a zvedl se ze sedačky.

„Ještě jednou něco takového řekneš a garantuju ti, že v mojí firmě končíš!“ pohlédl mu znovu do očí a otočil se k odchodu z pokoje. Zastavil ho hlas.
„Harry, co to tu děje?“ Zaznělo ode dveří.

Harry se ani neotočil „Owene, byl bys tak hodný a oznámil mé ženě, co se stalo. Sám si trval na tom, že by to měla vědět.“ Pronesl nejvíce bezcitným tónem, jakým dokázal. Na emoce už neměl sílu. Tak jen bez dalších slov opustil pracovnu. Celý dům ztichl a na chvíli byl den jako každý jiný. Jako by se dnes nic nestalo a byl to jen sen. Jen se Harrymu zdál ten polední telefon, kdy mu nějaká vyšetřovací služba oznámila, že jeho dcera nedorazila na hotel a že se pohřešuje. Jako by se nesložil celý jeho život jako domeček z karet. Tento pocit trval ovšem jen do chvíle, než v domě propukl zoufalý pláč.

Hned ten den začalo pátrání, ale dny ubíhaly a žádný výsledek. S tím se Harry nedokázal a nechtěl smířit. Každý den chodil na policii a za detektivy a opakoval stále dokolečka to stejné. Tak často, že už je to otravovalo. Všichni v blízkosti Martinových jen pořád dokolečka opakovali, jaká je to hrůza a jak je jim to líto. A lidé, co od nich byli daleko, donekonečna plnili schránky a emaily dopisy, kde se hlavně ze slušnosti ptali, jak to Martinovi zvládají. V televizních novinách stále neúspěšně vyzívali lidi k pomoci při pátrání. A v novinách se stále objevovali články s názvy „Pátrání po pohřešovaném páru stále neúspěšně pokračuje“. V životě Martinů se nyní vyskytovalo tolik „stále“ a „dokolečka“ a vždy to zakončovalo „neúspěšně“. Jako by jejich život byl uzavřen do kruhu neúspěšnosti. Kamkoliv se pohnuli, na cokoliv se snažili přijít. Vždy se to zase vrátilo do kruhu, který mířil k neúspěchu, výčitkám, zoufání a slzám.

Harry seděl ve své kanceláři a díval se do stěny, když do místnosti vešel Owen. Owenovi je 29 let a pracuje tu už od té doby, co dodělal právnickou školu a jednoznačně patří mezi nejlepší zaměstnance. Má hnědé vlasy a zelené oči, které se u nich v rodině dědí. Harry mu věří i díky tomu, že pro práci dělá všechno.

„Měl by sis vzít volno. Chováš se jak duch.“ Poznamenal a položil mu na stůl nějaké papíry.
„Doma se necítím o moc líp.“ Pronesl Harry s očima stále upnutýma na stěnu.
„Nějaké novinky?“ zeptal se Owen.
„Co myslíš?“ podíval se na něj Harry a pak se zase upnul na stěnu „ne, nic nového.“
„Takže to vypadá jako únos, bez výkupného, ne?“
„Zatím po mně nikdo nic nechtěl, takže asi ne.“
„Myslíš, že o toho jejího přítele se jeho rodina taky zajímá. Protože sem o nich ještě neslyšel.“
„Je to její snoubenec a ne, nic o nich nevím. Asi si svůj smutek radši prožívají sami.“
„No jistě snoubenec.“ V Owenově hlase něco zaznělo. Něco, co Harrymu nedocházelo. „Kdy se vlastně zasnoubili?“
„Před měsícem.“ Harry zvedl jedno obočí.“ Nevěděl jsem, žes proti němu něco měl.“
„Já. Ne. Proč bych měl mít?“ říkal stále tím pohrdavým tónem. „Já jen, že jsem si myslel, že má na někoho lepšího.“
„Nevím, co ti přelítlo přes nos, ale můžeš toho nechat. Mám momentálně víc problémů, než řešit tvoje divné chování.“ Řekl Harry a vzal si do ruky papíry, co mu Owen donesl.
„Ujišťuju tě, že se nechovám nijak divně. Pan Carter přijde co nevidět, abyste probrali jeho případ.“
„Co vlastně chce?“ podivil se Harry, když pročítal papíry.
„Jeden z našich bývalých klientů. Volal, že se chce s tebou sejít a projednat další případ“ Diktoval z paměti Owen a pak se otočil, protože do dveří vešla sekretářka a za ní starší muž s prošedivělými vlasy v drahém obleku. „Tak zlom vaz.“ Řekl Owen a odešel a s ním i sekretářka.

„Dobrý den“ pozdravili se a podali si ruce.
„Jsem rád, že jste mě tak ochotně přijal, i přesto, že máte takové problémy v rodině.“ Řekl pan Carter, když  zazvonil telefon a v něm detektiv. Našli něco nového.

Seděl v detektivní kanceláři a čekal na detektiva. Poklepával si nohou v rytmu rádia, nebo to možná bylo z nervozity. Nějaký důvod musel Holmes mít, že ho k sobě pozval. Detektiv byl náhodou jeho starý přítel. Jmenoval se Sean Holmings, ale lidé mu většinou říkali Holmes. Čekal tu už asi půl hodiny, ale to mu nevadilo. Celé noci nespal. Potřeboval nějaké informace. Nějakou novou naději. Zrovna se chytal jít zeptat, jestli je Holmes už na cestě, když se otevřeli dveře.

„Harry.“ Holmes se trochu vylekal, když uviděl vystresovanou postavu ve své kanceláři. „Nečekal jsem tě tak brzo.“ Řekl a posadil se ke svému stolu naproti Harrymu. Kancelář byla celkem malá. Po stranách byly nástěnky s důkazy a starodávné obrazy. Uprostřed byl dřevěný stůl a u něj z jedné strany jedna a z druhé dvě židle. Stůl byl čistý. Nacházel se na něm jen nějaký malý kaktus, stoh papíru k různým případům a rámeček s fotkou jeho dvou synů, které velice miloval. Oba ale většinu času trávili u své matky. Holmes se se svou ženou rozvedl před třemi lety a teď žil převážně svou prací. Nosil stále stejnou koženou bundu s odznakem a kostkovanou košili, kterou měl kupodivu vždy vyžehlenou a to Harry pochyboval, že umí vůbec žehlit. A byl to ten nejlepší detektiv v okrese, to bez pochyb. Proto to byl jediný člověk, kterému Harry věřil, že Rosii najde.

 „Tak co jsi našel?“ vyhrkl netrpělivě Harry. Ještě ráno by nerozeznal kalhoty od košile. Ale po dvou hrncích kávy se naprosto probudil.

„Myslím, že bys neměl být tak plný nadějí. Já ji ještě nenašel. Jen jsem zjistil pár věcí, co by tě mohlo zajímat. Pár věcí o tvé dceři.“ Holmes vytáhl ze šuplíku nový stoh. Nebyl zrovna největší, jelikož zatím toho moc nebylo. Harry ale věřil, že i ta trocha je podstatná. Je aspoň něco málo, čeho se dá chytit. „Pár věcí, co se událo za minulý rok.“

Harry znejistil a položil si ruce na stůl. Nervozita se zvětšila, „Minulý rok nebyl nejlepší. Ve firmě bylo několik problémů a já musel odříznout několik klientů a to způsobilo nějaké další problémy. Ty firmy buď zkrachovali, nebo mě zažalovaly. Takže bylo hodně soudů a měli jsme nějaký čas problémy s penězi.“

„A Rosii málem vyhodili ze školy, že ano??“
„Ona to neměla lehké a tak přerušila školu.“ O tom, že neměl, jak jí zaplatit některé školní výdaje Holmes nepotřeboval nutně vědět. „A na čas mi vypomáhala v práci, ale to se vyřešilo a ona dostudovala a je z ní doktorka,
„Rosie se ten rok zapletla do hned několika špatných situací se špatnými lidmi. Podílela se na několika loupežích.“ Řekl Holmes a vytáhl ze složky tři fotografie a posunul je k Harrymu.
„To není možné, o tom bych věděl.“ Zalapal Harry po dechu a podíval se na rozmazané fotky bezpečnostních kamer.

„Měla štěstí. Nakonec je udala a zavolala na ně policii. Myslím si, že za to ji mohli pěkně nenávidět.“ Poznamenal Holmes. „Podstatné je, že jeden z nich by ti mohl být povědomý.“ Harry se díval na fotky, ale nikoho nepoznal, tedy až do chvíle, než na něj Holmes ukázal. „Moc podezřelých nemáme, ale mám pocit, že na to něco bude, že se zrovna on zapletl k něčemu takovému.“ Harry neměl slov.

Od detektiva zámířil rovnou k Owenovi. Stál a přešlapoval před jeho bytem až do chvíle než mu otevřel. A hned pak ho praštil.

„Co to děláš?“ Vykřikl Owen, když se zvedl se země.
„Ty nevíš! No mám pár důvodů, ale hlavně chci od tebe slyšet, proč si se s mojí dcerou podílel na loupežích.“ Taky křičel.
„Cože? O čem to mluvíš?“ zvedl Owen údivem ruce do vzduchu. Možná taky, aby se chránil před další ránou.
„Nedělej, že nic nevíš.“ Harry vytáhl z kapsy fotku a strčil ji Owenovi před obličej. „Jak si mohl mi o něčem takovým neříct. To jak si minulý rok zmizel na dovolenou. To musela být krásná dovolená, kterou si zakončil pobytem ve vazbě, ne?“
„Nevím, jak ti to vysvětlit.“ Řekl zmateně.
„Já myslím, že by sis měl ten výlet zopakovat a s tím i výslech.“ Řekl naprosto bezcitně Harry a zamířil pryč. Zítra si s ním popovídá znovu, až ho odvedou k výslechu.

Doma bylo zase ticho. Lis byla nejspíš ve své pracovně a tak tam zamířil, když v tom z ní vyšel pan Carter, ten muž od něj z kanceláře. To ho poněkud zarazilo, protože neměl tušení, co tam dělal.

„Dobrý den.“ Pozdravil ho bez výrazu a Harry stále udivený odpověděl. Carter se ani nezastavil a odešel.
„Co tu dělal?“ Zeptal se manželky, když vešel do její pracovny.
„Jen jsem něco si potřebovala ověřit.“ Lis byla poslední dobou na dně. Včera se ale zázračně vrátila k normálu a to bylo velice podezřelé.
„Rozhodla ses mi snad kontrolovat práci nebo co?“
„Ty Adama Cartera znáš?“ udivila se a vzhlédla od papírů. „Setkal se s ním snad?“
„Ano dneska ráno byl u mě v kanceláři, kvůli zakázce.“
„To je zvláštní. Protože už jednou tvým klientem byl. Ale ten soud prohrál.“
„A proč tady byl?“ naléhal Harry.
„Jen jsem měla nějaké podezření.“ Řekla Lis a zvedla se od stolu a mířila ven z místnosti „Pojď, bude večeře.“
„Řekl jsem ti, ať toho vyšetřování necháš,“ chytl jí za paži, aby ji zastavil. „ať už to udělal kdokoli, přijdu na to, ale nechci tím ohrožovat tebe.“
„Jenže ty jsi zatím na nic nepřišel!“ vykřikla se slzami v očích a vymanila se z jeho sevření „A já už nemůžu jen tiše přihlížet.“ Pohlédla mu do očí a odešla do jídelny.

Další den, hned po tom, co se na otočku zastavil v práci, zamířil k Holmesovi na výslech.

Nějaký policista Harryho poslal rovnou do výslechové místnosti. Holmes už tam byl.

„Konečně.“ Otočil se a přizval ho, aby se posadil naproti Owenovi, který se díval na své ruce položené na stole. „Chcete nechat o samotě?“ Položil mu Holmes ruku na rameno.
„Ne, klidně zůstaň.“ Přikývl Harry a podíval se na Owena a ten zvedl oči a podíval se na něj taky.
„Jak ti to mám vysvětlit?“ Povzdech si.
„Prostě řekni pravdu. Řekni, proč bys ji unášel?“ Řekl téměř zoufale.
„Já ji neunesl.“ Řekl jako by naučeně.
„To bych ti možná věřil, kdybych se za posledních 24 hodin nedozvěděl už dost lží o tobě.“ Řekl naprosto pevným tónem a jeho výrazem mu dával najevo, že už mu nevěří ani slovo.
„Jste to vy na té fotce?“ skočil jim do rozhovoru Holmes.
„Ano jsem, ale je to celé jinak.“ Snažil se nějak převést rozhovor. „Věděl jsem, že je na tom špatně, tak jsem jí chtěl pomoct, ale dozvěděl jsem se, že dělá tohle a chtěl jsem ji zastavit. Ale ona mě nechtěla vidět a utekla a mě zatkli. Tak to bylo!“
„Proč by si jí chtěl pomáhat? Nemám pocit, že by ses s ní nějak vídal.“ Harry se podíval na Owena s podezřením v očích.
„Řekněte mu to.“ Řekl Holmes.

„Když byla Rosie u nás v práci, tak jsme spolu začali chodit, ale ona ti to nechtěla říct. Pak se to ale pokazilo a ona začala s těmi vykrádačkami a rozešla se se mnou.“
„To nemyslíš vážně!“ vykřikl Harry.
„Mě spíš zajímá, jak dlouho to bylo před tím, než se začala scházet s Maxem Greenem, jejím snoubencem.“ Zeptal se Holmes.
 

Owen polkl a odmlčel se „Asi týden po tom, co se se mnou rozešla.“ Řekl a podíval se znovu na své ruce.

„Takže jste mohl mít důvod ho nemít zrovna v lásce. Rozešla se s Vámi přítelkyně, kvůli které jste byl ve vězení a musel si jistě platit vysokou kauci a ona si zhruba týden po tom najde někoho nového.“ Holmes měl spoustu vyslechových technik, ale tato byla nejúspěšnější.

„Proč bych ji unášel Harry!“ vykřikl Owen zoufale „ať už jsem byl naštvaný sebevíc. Já bych jí neublížil.“ Podíval se na Harryho s prosbou v očích „ty mi věříš. Víš, že bych ti to neudělal, vždyť mě znáš!“
„Ne. To si už nemyslím.“ Řekl Harry a chystal se odejít. Už dál nemohl se dívat na svého bývalého přítele. Nedokázal to.
„Možná jsem jeho nenáviděl. Rosii jsem nenávidět nedokázal. Já bych ji nedokázal ublížit.“ Owenův křik se vzdaloval a pak ztichl. Stáli s Holmesem na chodbě a Harry byl stále zmatený.
„Ještě ho budeme nějakou dobu vyslýchat, abychom měli víc důkazů.“ Pronesl Holmes.
„Dělejte, jak musíte. Hlavně, ať se mi Rosie vrátí.“

Doma bylo zase ticho. Ale tentokrát víc než obvykle. Harry prošel cely dům a pak šel do pracovny. Byla vzhůru nohama. Papíry po zemi a květináč ze stolu ležel na zemi rozbitý. Okamžitě popadl telefon a volal Lise. Nedostupná. Prošel celý pokoj, až si konečně všiml vzkazu na zemi. Stálo na něm – „Chci výkupné za obě, ale vím, že peníze pro tebe nic neznamenají, takže tě nechám ještě nějakou dobu trpět.“ Jen co si to dočetl tak se složil na zem. V noci nemohl usnout. Pořád dokola se mu přehrával rozhovor s Holmesem, který říkal, že by měli, asi začít s pátráním od znova, z jiného konce a pustit Owena, protože možná, že měl důvod k únosu Rosie a Maxe, ale Lis ne. Ale ten ať už byl nebo nebyl únoscem, stejně už nebyl Harryho přítel. Asi v šest ráno vstal z postele a obcházel pokoj sem a tam. Nakonec se šel obléct, když ale hledal ve skříni kravatu, všiml si Lisiné tajné poličky. Vytáhl šanon papírů a položil ho na postel. Byl plný důkazů a věcí, ale jak Holmes říkal, bylo to vyšetřování úplně z jiného konce. Lis vyšetřovala, jak by mohl mít Rosiin únos něco společného s Harryho prací a tou krizí, co měl minulý rok. Nemohl tomu uvěřit.

„Podle toho, co je v té složce Lis dost podezřívala Adama Cartera. Minulý rok málem přišel o všechno, kvůli tomu, že prohrál ten soud a pak tě neměl za co zažalovat.“ Harry zase seděl v detektivní kanceláři a Holmes si zrovna prostudovával Lisinu práci.
„Byl u nás doma a ona mi nic neřekla. Nemůžu uvěřit tomu, že přede mnou mají všichni moji blízcí tajnosti.“ Řekl zoufale Harry.
„Zkusím to ještě prostudovat, ale myslím, že už tam nic není. Zkusíme najít Cartera a podrobit ho výslechu.“ Holmes se zvedl k odchodu „Měl by sis dát aspoň na čas klid, zítra je Štědrý den, zkus si ho aspoň trochu užít.
„Neřekl jsi mi, co si ještě dostal z Owena?“
„Nic podstatného. Možná jen to, že se tvá dcera seznámila s tím jejím snoubencem v té partě, ale to nijak podstatně nepomáhá.“
„Jistě.“ Zklamání v jeho hlase bylo velice znatelné. Jediné co na zítřejší Štědrý den plánoval, bylo procházet papíry jeho manželky.

Papír to byl jako každý jiný, jen seznam všech jeho klientů. Něco ho ale najednou zaujalo. Nazev společnosti, co byl škrknutý. To znamenalo, že je během krize odřízli a nechali je, aby si našli někoho jiného, kdo je bude zatupovat. Ten název „Edward Green industries“ okamžitě vyhledal na počítači. Našlo mu to, že firma minulý rok zkrachovala. Vyhledal si tedy ředitele té firmy. Jmenoval se Edward Green. V článku z minulého roku stálo – „Bohatý majitel úspěšné firmy zkrachoval, přišel o většinu peněz i o manželku, která ho opustila. Firmu v té době ovšem vedl jeho syn Max Green, který přišel i o dům a byl nucen se přestěhovat. “ Harry tomu nemohl uvěřit. Podle fotky to určitě byl on. Rosiin snoubenec. Všechno dávalo smysl. To, že se jeho rodiče o jeho zmizení vůbec nezajímali. To že se tak najednou objevil v jejich životě a byl v té partě, se kterou Rosie páchala zločiny. To že nechtěl říct, kam odletí. Všechno do sebe zapadalo. Všechny ty věci o jeho životě, kterým Harry nikdy nevěřil. Hned popadl telefon a volal Holmesovi. Ten okamžitě začal pátrat po Maxově rodině a bývalé firmě. Sice neví, kde jsou, ale mají vodítko. Velké vodítko.

Ještě ten večer Holmes našel místo, kde žije Maxův otec a kde sídlila jejich firma. Na všechna ta místa poslali jednotky policie. Harry musel zůstat v kanceláři detektiva a čekat. Holmes tu zůstal taky a obvolával jednotky, aby věděl všechny informace. Harry přecházel z jedné strany kanceláře na druhou pořád dokolečka. Vypil už tři hrnky kávy a pořád se ptal, jestli už se na něco přišlo. V hlavě si přehrával vše, co věděl. Maxova firma minulý rok zkrachovala kvůli tomu, že je Harry odřízl od té své a oni prohráli soud. Max přišel o všechny peníze, o dům a rozpadla se mu rodina. To ho pravděpodobně vyprovokovalo k pomstě. Maxův otec byl pověstný svými podvody ve firmě a Max se pravděpodobně nechtěl tak rychle vzdát. Dostal se do života Harryho dcery tak, že z ní udělal kriminálnici. Aby ji zničil pověst a Harrymu udělal další skandál. Rosie se ale včas vzpamatovala a udala je. Max ale stihl utéct a nezatkli ho. Dal se s Rosii dohromady. Najednou začalo Harrymu dávat smysl, proč tolik chtěl, aby ho zaměstnal. Harry neměl místo a taky mu Max nepřišel jako zrovna nejlepší pracovník. Žádná z možností, jak se k Harrymu dostat nevyšla, tak se uchýlil k nejhoršímu a unesl Rosii. Holmes pak dokonce našel původní vzkaz o výkupné, který se mu nepovedlo k Harrymu dostat, takže nejspíš ze zoufalosti unesl i Lis. Tím, že ji unesl a zanechal vzkaz, se prozradil, že je pořád ve státě a nejspíš v blízkosti města. Holmes přišel na tohle všechno a i na další spoustu informací, které pomůžou jeho dceru a manželku najít. Zhruba o čtyři hodiny později vrazil Holmes do kanceláře a podíval se nadšeně na Harryho.

„Našli jsme je.“ Pronesl zároveň i s úlevou. Harry okamžitě vyběhl s ním na chodbu a čekali, až je sem přivezou. „Našli je v jedné pobočce Maxovi firmy. Měl prý zbraň, ale nakonec se vzdal. Okamžitě byl zatčen. Rosie i Lisa jsou v pořádku.“ Řekl Holmes hned, co dotelefonoval a Harry ho nadšeně obejmul. O půl hodiny později dorazily obě jeho děvčata na policejní stanici. Rosie hned objala otce a rozbrečela se štěstím. Hned co je podrobili výslechu, tak je Harry naložil do auta a vyrazili domů.  Harry si všiml, že Rosie už nenosí zásnubní prsten. Věděl, že si musela za ty dva dny projít hroznými věcmi. Ale zatím ji nechtěl trápit dalšími výslechy. Věděl, že to pro ni bude ještě nějakou dobu těžké, ale ona to překoná a Harry ji pomůže i všichni její přátelé. Věděl, že Owen mu lhal, ale i tak mu zavolal a oznámil mu, že Rosie našli a pozval ho, ať se zítra staví. Byl rád a tak se rozhodli, že se na to pokusí zapomenout. Pak se se svou rodinou navečeřel a šel spát. Konečně se mu povedlo spát.

Romana Prokešová, KA