Střelba. Všude okolo hustý, neprostupný prales, neúprosně svírající jeho muže v obklíčení. Jediné zdroje světla jsou část měsíčního svitu, která se prodrala skrze japonskou vegetaci, a výstřely. Nesčetné, přicházející jakoby odnikud, trhající jeho přátele a jednotku na kusy. Křik, plný beznaděje, při kterém tuhne krev v žilách. Naposledy se nadechl, z plných plic. Pak zařval a vyběhl zuřivě ze zákopu. Střílel do tmy. Až do té ostré bolesti a rány, která ho srazila…

Joel se probudil. Udýchaný a zpocený. Zase ten sen, pomyslel si. Od doby kdy mu celá jednotka zemřela, se nenáviděl. Nesnesl to pomyšlení, že své muže nechal zemřít, a on sám přežil, jako kdyby byl nějaký zbabělec. Už přes rok žil ve svém starém domě, bez kontaktu s jakýmkoliv člověkem. Z bývalého úspěšného kapitána je teď jen troska, zarostlý poustevník, kterého trápí vina.

Podíval se na budík. Byly tři ráno.

„Dnes už jsem měl nočních můr dost,“ zamumlal si pod vousy. Vstal z postele, oblékl se, přešel přes odpadky na podlaze ke dveřím, kde si ještě vzal z věšáku kabát, otevřel dveře a vyšel ven. Procházel se nočními ulicemi Los Angeles, snažíc se dostat z hlavy jeho problémy, ale marně. Po návštěvě parku se už vydal domů. Když už se ale dostal na ulici, kde bydlel, uviděl člověka, který mu obcházel dům, a díval se mu do oken.

„Hej! Hej! Stůj!“ Zařval Joel, se silou jakou dokázal vyvinout snad jen armádní velitel. Muž však místo toho, aby začal utíkat, zvedl ruce nad hlavu a počkal, než k němu Joel přispěchal. Nemohl se zbavit pocitu, že ten muž je mu povědomý. „Poslyšte, není to tak, jak to vypadá…“ Řekl klidně muž. „Jo? Podle mě to vypadá jako zatracený vloupání!“ Nenechal ho Joel domluvit. „Chci to řešit u policie!“

„Nebude to problém, jsem totiž detektiv. Řekl, zatímco vytáhl svůj odznak. „A co tu tedy pohledáváte? Je to můj dům,“ zeptal se podezíravě Joel. „Cože? Joele!“ V ten moment v něm Joel konečně rozpoznal Deana, jeho přítele z jednotky. Dean byl vždycky uhlazený slušňák, menší postavy co se často usmíval. Vroucně se objali „Myslel jsem, že jsi mrtvý,“ vyhrkl nechápavě Joel. „ To já o tobě taky! Po nějaké době jsem zjistil, že nás po záchraně přidělili do jiné nemocnice,“ řekl nadšeně Dean.

Vešli dovnitř a sedli si ke kuchyňskému stolu, kde se ještě přes nepořádek dalo sedět. Mluvili dlouho. Měli si toho hodně co říct. Joel se mu svěřil o jeho stavu a o tom, jak teď jeho život vypadá.

Ke konci rozhovoru se Dean odvážil Joela zeptat.

„Poslyš, kamaráde…vidět tě takhle je opravdu smutná podívaná a ty si to nezasloužíš. To, co se stalo, nebyla tvoje chyba. A když nad tím tak přemýšlím, v oddělení nemáme dostatek detektivů a nemám parťáka. Co kdybych udělal pár telefonátů a dostal tě tam? Jsem si jistý, že by vojáka co studoval univerzitu, přijali, navíc s vysokou hodností. Tak co říkáš?“ Usmál se.

„Víš, já nevím Deane… nechtěl bych dělat přítěž. Nevím nic o tom být detektiv a mám tyhle ty noční můry a divný stavy…“
„Moje práce není řezničina, neboj se. Nemůžeš přece zůstat pořád takto!“ Přemlouval ho vyčítavým tónem.
„Tak dobře, ale čistá práce a ne řezničina!“
„Jasně!“ Usmál se na něj Dean.

Za dva dny Joela probral z čištění podlahy nově uklizeného pokoje telefonát. Byl to Dean. Všechno zařídil, zaručil se za něj a zítra ráno bude jeho první pracovní den. A příští den opravdu přijel.

„Vidím, že ses na to i ostříhal! Jen ty vousy…“
„Ty si nechávám, nemusíme oba vypadat princové jak z bálu.“
„Taky ne jak trosečníci, ale co už…“ Zamručel Dean
„To musíte mít teda pořádej rozpočet, když jezdíte v takových mašinách,“ podotkl po nějaké době Joel.

„Zločin vzkvétá, my musíme taky, hehe! A abych nezapomněl, info o případu. Jedeme do černošské čtvrti, oběť je jeden afroameričan, věk asi třicet let, střelná rána, zbytek se dozvíme na místě.“

Dorazili na místo. Bylo to potemnělé místo mezi dvěma vysokými budovami, hned vedle řeky. Ideální na obchody s drogami. „Vítej v tvojí nové práci,“ řekl Dean, dívajíc se na scénu.

„Tak se na to pojďme podívat,“ dodal a vykročil k mrtvole. Kromě několika policistů a fotografů tu byl i poněkud vysoký štíhlý muž s úzkou plešatou hlavou a kulatými brýlemi.

„Co to tu máme, Williame?“ oslovil ho Dean. „Zdravím tě Deane, a vy musíte být Joel, těší mě, jsem Will Morris, patolog. K věci – oběť je mrtvá zhruba od půlnoci, byla střelena pistolí malého kalibru do hrudníku. Na místě mrtvý. To je myslím vše, hodně štěstí,pánové.“ Joel si stoupl nad mrtvolu a dřepnul si, aby ji prohledal. Muž vypadal docela čistě, měl plášť, podle kvality levný. V plášti bylo několik injekcí morfia, které očividně prodával, a pak peněženka, se jménem Finn Johnson.

„Dealer se jmenoval Finn,“ houkl na Deana, který se bavil s fotografem. „Co teď?“
„Půjdeme se zeptat lidí žijících okolo, jestli něco neslyšeli“
Po dvou hodinách už sjížděli výtahem z posledního domu. Prošli všechny okolní byty, ale nikdo nevěděl o žádné střelbě.
„To jsem ještě nikdy nezažil. Tady o půlnoci nikdo nespí, a když se vystřelí, nikdo nic neslyší,“ stěžoval si Dean.
„Nějaký nápad?“ zeptal se Joel. „Hm, co když vrah vystřelil z velké dálky?“
„Nesmysl, byla to podle kalibru malá zbraň a tou by se netrefil,“ konstatoval Joel

„Nemohl vypálit beze zvuku!“ Při jeho slovech Joel ztuhnul. „Ale mohl. Kdysi, když jsem byl v armádě, testoval se na naší základně nový druh tlumiče, to je zařízení, co tlumí hluk zbraně,“ řekl s vítězným úsměvem. „No, podívejme se na něho. První den a už tu dělá skoky v případu,“ zachechtal se Dean. „Než to ale oslavíme, zajdeme do jediného obchodu ve městě, kde by tuhle věc prodávat mohli.“

Byla to nízká, ale široká budova, blízko centra. Zakládala si na prodeji věcí, po kterých by nájemní vrazi slintali. Dean to tu znal, a tak mluvil s prodavačem on.

„Dobrej, podívejte se, potřebuji od vás zjistit majitele všech tlumičů koupených za poslední dobu.“
„To nebude problém pane, za poslední dva roky měl jen jeden člověk povolení od policie ho koupit, a to byl…moment prosím…nějakej Daniel Matthews.“
„Výborně. Díky, hodně jste nám pomohl.“
„Kdykoliv, pánové,“ usmál se prodavač.
„Je to člověk vychovaný a slušný, mnohokrát mi pomohl. Kdyby tak jenom věděl, kolik jeho produkty odnesly životů.“

„Každopádně, co všechno už víme? Máme mrtvého dealera, podle množství morfia, během drogového obchodu, který ale nebyl zabit pro drogy, protože je měl pořád u sebe, a zabil ho člověk, kdo má slušný rozpočet na vraždění,“ uvažoval Dean.

„Tak pojďme zjistit kdo.“
Dům podezřelého ležel na kraji města v jedné z lepších čtvrtí. Byl obehnaný plotem, ale bylo vidět, že se uvnitř svítí.
„Tak jo, Joele, máš svůj revolver?“ zeptal se Dean ustaraně.
„Mám…čekáš nepříjemnosti?“
„U těchto lidí nikdy nevíš, radši se připrav.“
Zazvonili. Nějakou dobu se nikdo neozval, až když to už nečekali, ozval se ostrý hlas.
„Kdo je?“
„Policie, rádi bychom si s vámi promluvili,“ řekl Dean, s jednou rukou na revolveru.
„Jistě, pojďte dál prosím,“ ozvalo se zpoza plotu.

Dean proto otevřel dveře, ale v tom to zaznělo. Zvuk, který Joel už rok neslyšel. Zvuk výstřelů, které každý moment procházely plotem. Joel zůstal chvíli jako opařený, ale brzy nad jeho strašnými vzpomínkami převládl pud sebezáchovy vojáka, schoval se, vytasil a odjistil svůj revolver. Detektivové se krčili za kamennou částí plotu. „Jsi v pořádku?“ křikl Joel. „Asi ano. Pojďme ho dostat!“ řekl Dean a opětoval palbu. Joel velmi brzy poznal, že útočník je trénovaný a nebude lehké vyváznout z této přestřelky živý. Jenže tentokrát tento muž nestřílel po netušícím muži, ale po válečném veteránovi, který nehodlal znova přijít o svého přítele. Za chvíli se musel zabiják stáhnout hlouběji do domu, který ale dobře bránil.

 „Půjdu zadním vchodem! Drž pozici a buď opatrný!“ zařval Joel a oběhl dům, aby se zabijákovi dostal do zad. Zadní vchod tu nebyl, ale bylo tu okno, ze kterého byla pozice útočníka vidět. Párkrát vystřelil. Útočník ale hned po prvním výstřelu uskočil a vyběhl po schodech do prvního patra. Táhla se za ním stopa krve. Oba detektivové se přesunuli do domu. „Musíme tam nahoru. Není jiná možnost,“ prohlásil Joel.

„Oba společně?“
„Oba společně.“

Přečkali déšť střel, a když muž přebíjel, vyběhli po schodech přímo před něho. Zrovna vložil zásobník do pistole, když se na něj Joel vrhl. Vrah se chtěl zachránit výstřelem, jenže Joel jeho zbraň strhl. Spadli spolu na zem. Joelovi se podařilo dostat nad něj, jenže dotyčný vytáhl nůž. Nestačil bodnout. Dean zasáhl jak do situace, tak do útočníkovy hlavy.

„Žádná řezničina, jo?“ poznamenal Joel zakrvácený a s kousky hlavy na obleku. „Řezník proti tomuhle vypadá jak cukrář,“ dodal.
„To je teprve první den v práci s tebou,“ dodal bledý Dean, když se díval na ten obraz. „Vidím to tak, že to dnes zabalíme a vyšetříme to tu zítra, než omdlíš.“

„Dobrý nápad.“

Zvláštní na této noci bylo, že to bylo poprvé od Japonska, kdy Joel spal klidně jako nemluvně. Ráno vyzvedl oblek z čistírny. Kde se na něj pracovníci dívali tak, že z nich byl nejen cítit, ale i téměř slyšet strach. Pak pro něj přijel Dean, už v lepší náladě, ale pořád ne na tolik, aby udělal jediný žert.

Po příjezdu na včerejší místo činu začali vyšetřovat. Po tom, co našli v jeho garáži, byli rádi, že ho zastihli jen s ruční pistolí. Kdyby se připravil a použil některé kousky z jeho arzenálu, sbírali by kousky detektivů ještě dlouho potom. Ale nemohli najít žádné propojení mezi dealerem, nebo motiv. Dotyčný žil zřejmě sám, a nejspíše podle drahých obleků v koupelně, které čistil od krve, pracoval jako něčí zabiják. Museli tedy najít šéfa této organizace, ale jak?

„Vypadá to, že tady končíme,“ poznamenal Dean.
„To snad ne,“ divil se Joel.
„Stává se to v devadesáti procentech těchto případů s mafií, kápo zůstane skrytý.“

V tom na baru v přízemí zazvonil telefon. Navzájem se na sebe podívali a pak vyběhli k němu. „Vezmu to!“ řekl Dean. Zvedl telefon k uchu, chvíli poslouchal a pak zavěsil.

„Jsme dnes večer očekávaní v baru Zamba,“ prohlásil s ďábelským úšklebkem.
„To abychom se připravili.“

Nastal večer. Nervózní Joel seděl vedle místa určeného v telefonátu, poťukával si po skrytém pouzdře se zbraní a snažil si zapamatovat skrytý symbol, kterým přivolá posily. Pak přišel on. Joel si ani nemusel nijak ověřovat, jestli je to opravdu ten, koho hledali, protože co jiného může tlustší, řetězy ověšený člověk v saku se zlatými prsteny, doprovázen dvěma muži s postavou gorily být, než šéf něčeho pořádně nekalého. Poznal na něm, že ho trošku vyvedlo z míry to, že tam muž, jehož mozek byl ještě dnes ráno umýván v čistírně, není. Přesto si sedl ke smluvenému stolu a čekal. Bez jakéhokoliv objednání mu číšník donesl sklenku whisky. To není dobré, pomyslel si Joel. Ten bar mu musí patřit a musí tu být spousta jeho lidí. Musíme ale přece jen udeřit, nemůžeme si nechat tuto možnost proklouznout skrze prsty, protože potom by nemusela přijít další. Zariskoval. Udělal rukou smluvený symbol a policista v civilu v telefonní budce ho přeposlal dál, kde stálo policejní vozidlo, ze kterého vystoupili zamračení muži připraveni na nejhorší. Joel si přesedl ke smluvenému stolu.

„Znám vás snad?“ zeptal se podrážděně tlouštík.
„Zatím ne pane,“ pronesl Joel a podíval se na policisty, kteří vešli do baru a pokračovali směrem k jejich stolu. Muselo to být perfektně načasované, jinak to dopadne špatně.

„Rád bych vám předložil nabídku. Nyní totiž budete obviněn a zadržen a záleží pouze na vás, jak tuto-“ Následující chvíle byly velice zvláštní. Přerušil ho totiž cvakavý zvuk, to jak ruka policisty, který došel až k jejich stolu, vytáhla z pláště pistoli a natáhla kohoutek. Pistole policisty mířila na hlavu jedné gorily, která měla taky ruku v saku a pohled na Joelovi a sahala po zbrani. Při těchto momentech bylo v baru těžké ticho. Pro Joela se na okamžik všechno zastavilo. Viděl celou restauraci, viděl barmana, vytahující zpod pultu něco velkého, viděl asi půl tuctu mužů, doteď se bavících jako hosté, kteří se zvedli ze židlí a všichni hrábli do saka jako jeden muž. Také policisty, kterých tu bylo méně, ale další spěchali z ulice spolu s Deanem. Věděl, že si může dovolit poslední nádech…Pak se tato tichá realita zhroutila okamžitě, rychleji, než mrknutí oka. Joel vytáhl pistoli, ale gorily převrátily stůl a shodily Joela na zem. Hned potom barman střelil velkou brokovnicí na místo, kde před chvílí seděl. Zazněly výstřely. Hned v prvních sekundách byla prolita krev několika mužů. Hosté prchali ven. Prchal i přikrčený obtloustlý kápo, s jednou gorilou vedle sebe a utíkal po schodech nahoru. Druhý bodyguard zatarasil cestu na schody vlastním tělem, které za chvíli kleslo dolů pod Joelovou střelbou. Všude létalo rozbité sklo a třísky. Vyběhl za ním po schodech, nechajíc za sebou dva další mafiány v krvi. Nakonec vyrazil dveře na střechu. Konečně se setkali jen oni dva.

„Tak už se necháš zatknout, nebo tě mám donutit?“ zařval na něj Joel.
On však udělal něco, co ani v nejmenším od někoho tak vystrašeného nečekal. Vytáhl někde od beder malou pistoli a dřív než stačil Joel zareagovat, vypálil mu ránu do hrudi. Než však stačil vypálit další, zazněly dva výstřely.
„Trefil jsem nohy, ujistěte se, že přežije!“ křikl Dean na policisty, kteří za ním přišli na střechu.
„Kriste, Joele! Slyšíš mě? Joele!“

Dean vstoupil. Nenáviděl tohle místo, pro policisty to bylo vždycky dvakrát tolik těžké jít sem, než pro civilisty. Měl koupenou kytici a nové černé sako. Zeptal se nějaké ženy, která tu zalévala kytky. Prosím vás, pracujete tu?
„Ano,“ odpověděla
„Kde tu leží Joel Mason?
„Joel…Joel..už vím! Ten nápis jsem viděla tam tudy!“ Podívala se na něj a zatvářila se soucitně.
A opravdu, když šel směrem, jenž mu žena napověděla, našel ho zde.
„Vždyť vypadáš, jak kdybys šel na pohřeb!“ Zazubil se Joel na své nemocniční posteli.
„Ještě jsem neumřel, to by musel případ být daleko drsnější!“ zasmáli se oba.

„A o tom případu, Don Salamanca, ten tlouštík, se přiznal ke všemu. Černoch, u kterého jsme byli jako první, prodával do vlastní kapsy a nedával mu podíl, tak se ho zbavili.“
„No, víš, mrzí mě, že jsem ti říkal, že to nebude řezničina, ale opravdu nebyla, dokud jsi se neukázal,“ říkal mu omluvně Dean.
„Tak to máš teda blbý, protože to řezničina být nějakou dobu nepřestane! Doktor říká tři týdny do dalšího případu!“

Hubert Otevřel, KA