„Bruci. Bruci? Bruci!?“ Vzbudil jsem se. Stále jsem byl na stanici. Hodinky mi ukazovaly za pět minut jedenáct. Když jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že se za tu půlhodinu téměř nic nezměnilo. Dva strážníci stále hleděli do monitoru jednoho ze svých nadřízených, jistá paní se stále třásla při pomyšlení, že jí utekl pes, tlustej Hank stále pojídal koblihy z krabice (ke které se ovšem přidala jedna prázdná, která tu předtím nebyla) a Jimmy se už zase šťoural v nose. Poté můj pohled skončil na osobě, která zde byla nová a v ruce třímala žlutavou obálku.

„Sakra Bruci, máte případ, tak sebou koukej pohnout, než tě vykopnu za spaní v pracovní době.“
„Kdo, co, kdy, kde Franku?“ odvětil jsem ospale.
„Nějakej černoch zastřelenej ve starožitnictví na rohu dvanáctý a třináctý. Zbytek máš ve složce, tak si pohni, než to dám tlustýmu Hankovi.“        

Od Hankova stolu se ozvalo hlasité „BUM“, když se spokojeně opřel na židli, a ta pod ním praskla. „Jimmy, vezmi auto. Sejdeme se venku a nezapomeň si zase odznak.“ Když Jimmy zmizel ve výtahu, vytáhl jsem ze šuplíku služební zbraň, odznak a po chvíli uvažování i sadu šperháků. V každém newyorském starožitnictví bývá cokoli kdekoli zamčeného a dost cenného na to, aby se pro to zabíjelo.

Když jsme dorazili na místo, bylo mi jasné, že vrah je buď hodně levej, nebo došlo k souboji. Rozbité vitríny, na zemi se válela spousta cenností a mezi tím vším leželo něco, co sem vůbec, ale vůbec nepatřilo. Mladý černoch s roztrhanými kalhotami, mikinou skoro dvakrát větší než on sám, děravou čepicí a každou botou jinou. Musel být z chudinské čtvrti, tak co by hledal tady? Mohl přijít něco ukrást a parťák to chtěl pro sebe, ale tahle možnost mi nedávala smysl, protože všude spousta cenností a v kapsách nic prý neměl.

„Tak co to tu máme?“ zeptal jsem se Lennyho, našeho patologa. „Téměř určitě byl zastřelen, tři zásahy do ramene, hrudi a srdce. Čas smrti někdy mezi devátou a desátou včera večer. Víc zjistím až po pitvě.“ Tohle byl Lenny, jak ho každý znal: postarší, suchý člověk, který neřekne víc, než na co se ho ptají. „Dobře, odvez si ho a začni hned. Budu tam hned, jak tady skončíme.“ Potom za mnou přišel strážník a sdělil mi vše, co se zatím zjistilo. Oběť neměla doklady, podle výpovědi majitele se očividně nic neztratilo a sousedi celou noc vůbec nic neslyšeli.

„Kdo našel tělo?“ „Támhleten chlápek s těmi psy, když je ráno šel vyvenčit,“ zněla odpověď. „Jimmy, promluv si s ním. Kde je majitel? Chci s ním mluvit a pořádně to tu prohledejte, chci všechny maličkosti, můžou souviset s vraždou. Potom sejměte otisky a identifikujte jakkoli toho mrtvého!“ Mezitím se zde objevil majitel. Byl to velice starý černoch, který si očividně moc neuvědomoval, že v jeho krámku leží mrtvola, protože kolem ní prošel, aniž by se na ni podíval, zatímco si pískal nějakou písničku známou z jeho doby.

„Vy jste majitel?“
„Ano, samozřejmě. Už asi 30 let.“
„Jste si jistý, že opravdu nic nechybí?“
„Ano, ano, jistě policisté to přepočítali, je tu všechno, co si pamatuju.“
„Dobrá. Znáte toho mrtvého?“
„Mrtvého? Jakého mrtvého? Někdo snad umřel? Byl to bratr Ben? Chudák starej, říkal jsem mu, že nemá tolik pít.“
„Hele strážníku? Ví tenhleten člověk vůbec, kde bydlí?“
„No… nikdo neví přesně, co mu je, ale je úplně mimo.“
„Ah… dobře, tady to balíme. Posbírejte důkazy a doneste všechno na stanici.“

Na stanici jsem se ještě stihl stavit na pitevně. Lenny říkal, že kulka do srdce byla smrtící a ta do hrudníku byla, aby se pojistil. Seděl jsem u svého stolu a přemýšlel nad případem. Bylo to divné. Černoch, který je na místě, kde by ho nikdo nečekal. Nedávalo mi to smysl.

„Hej, šéfe, máme tu identitu toho mrtvýho. Je to James Black, 20 let. Bydlel v chudinské čtvrti.“ Byl to Jimmy. Není to můj podřízený, ale parťák. Navykl si mi říkat šéfe, protože je to nováček a sám si není úplně jistý, co má dělat při vyšetřování. „Kdes to sebral, Jimmy?“ zeptal jsem se, protože jsme nenašli žádné doklady. „Podle otisků. Má záznam. Nějaké vloupačky a taky něco s trávou. Bydlel s matkou, třeba něco ví.“ „Co to tam bylo s těma vloupačkama? Nemá to něco společný s tím starožitnictvím.“ „Myslím, že ne. Vždycky to byly jen obchoďáky kvůli nějakýmu jídlu.“ „Hmm… Dobře, zajedeme za jeho matkou, třeba něco ví.“

V chudinské čtvrti to bylo jako v každé jiné. Na ulici postávali chlápci, kouřili a poslouchali rap. Nebylo to vhodné místo pro kohokoli, kdo by tady chtěl začít prodávat párky na ulici. Když Jimmy zjistil, že neví, kde že to jsme, zastavil a chtěl se zeptat bandy týpků na paní Blackovou. S těmahle lidma je to vždy stejný. Neřeknou nic, dokud neukážeš odznak. Takže asi po čtvrt hodině jsme seděli v obýváku paní Blackové a poslouchali její koktání, které začalo, když zjistila, že je její syn mrtvý.

„Takže opravdu nevíte, co mohl váš syn dělat ve starožitnictví? Nebyl nějak divný poslední dobou? Nebo ho někdo nehledal, neptal se na něj?“
„V.. vůbec ne. Nevím. Já nemám tušení. Poslední dobou se jen vyptával na svého otce.“
„Kdo je jeho otec? Nikde to není uvedeno.“

„Sama nevím, byla tady spousta chlapů, kteří… však víte. James nikdy nepoznal svého otce, ale i tak se o mne stále staral a pomáhal mi. Nutně potřebujeme peníze. Prý jsem nemocná. Sama nevím, co je to za nemoc, nerozumím těm doktorským řečím, ale prý mne to může zabít. Předevčírem mi James říkal, že už se nemusím bát, že brzo budeme mít peníze, ale nevím, co tím myslel, ale říkal, že to rozhodně bude legální, že už nechce schovávat se před policií a krást.“

Tohle mi nedávalo smysl. Legální cesta není být nalezen v rozmláceném obchodě s třema kulkama v sobě. Třeba jen chtěl utěšit svoji matku. Ale ve starožitnictví přece nic nechybělo. Po cestě zpátky jsem ještě zastavil u těch týpků a zeptal se jich na Jamese. Poté, co jsem jim vyklepal všechnu trávu z kapes, vyklopili, že se dost často stavoval za jedním starým pánem, který zde bydlí, ale nikdo ho vlastně pořádně nezná. Možná jeho parťák, co ho potom střelil a vypadl odtamtud. Nevěděl jsem. Bylo už pozdě a chtělo se mi spát.

„Jimmy, zítra si musíme ještě promluvit s majitelem. Myslím, že nám neřekl o všem, co bylo v jeho krámě.“
„Šéfe, jseš si jistej, že bude plně při vědomí, když se ho zeptáš na pár zlatejch hodinek nebo viktoriánskou lampu?“
„Věděl, že je všechno v pořádku, když mu strážníci spočítali jeho zboží, ale mrtvoly si ani nevšimnul. Ten člověk žije tím obchodem, takže musí ještě něco vědět.“

Druhý den jsem odešel rovnou do starožitnictví a na stanici jsem se ani neukázal. Bylo by to zbytečné. Frank by se pořád ptal, kam jsme pokročili, tlustej Hank by rozdával koblihy a kochal se novou židlí. Ne, nic z toho není potřeba k vyřešení tohohle případu. Když jsem vešel do starožitnictví, majitel si zrovna čistil brýle a zamyšleně se díval vpřed. „Dobré ráno. Detektiv Mc´Kenny, včera jsme spolu mluvili o tom případu toho vašeho krámu.“ Podíval se na mne, jako by si mne všiml až teď. „Ano, ano, jistě, pán s mrtvolou. Co pro vás můžu udělat?“ „Včera jste mi neřekl úplně všechno o tomhle krámku, že ano?“ „Samozřejmě, že ne,“ odvětil dotčeně. „Neptal jste se.“ „Tak se tedy ptám teď. Je zde něco, co by mohlo zmizet a být i velkou ztrátou?“ „Ano! Jistě. Vždy to tu bylo a vždy se to dědilo. Moje to ale není. Už je to mého vnuka.“ Řekl s tónem jako by byl nadšený, že někomu může říct nějaké tajemství, které celý život strážil. „Je to v naší rodině už dlouho. Dědí se to z generace na generaci. Dokonce je to potvrzeno smlouvami. Jedná se o Temné oko!“ „Temné oko? Co to je? Jaké smlouvy?“ zeptal jsem se, protože tohle bylo zajímavé i pro obyčejného posluchače a já do toho řešil případ. „Temné oko. Černo černý opál, v hodnotě miliónů dolarů. Vždy, když ho někdo zdědí, sepíše se smlouva, že až bude prvorozenému patnáct let, zdědí Temné oko. Potom i on sepíše smlouvu. Takto se Temné oko uchová v rodině. Vždy jsme ho schovávali v tomhle krámku, ale včera bohužel zmizelo. To se ale nikdo nesmí dozvědět nebo budu pro svou rodinu už naprosto zbytečný.“ Vše říkal tak napínavě, že se mu málem zastavilo srdce. Byl to blázen, ale i tak měl užitečné informace. Pro tohle musel James přijít. Chtěl ukrást Temné oko, aby měl peníze na léčbu své matky.

„Jimmy, musíme najít toho chlápka, za kterým chodil James,“ řekl jsem, když jsem Jimmyho konečně našel na stanici u automatů. „Jasně šéfe, už přece víme, kde bydlí, myslíte, že s tím má něco společného?“ odvětil Jimmy. „Myslím, že je to jeho parťák, kterej ho pak střelil do zad, ale jestli ne, tak určitě musí něco vědět.“ „Jo a našli jsme vražednou zbraň,“ řekl jako by jen tak mimochodem. „Cože? Kde? Vždyť ji musel někam odnést s sebou.“ „No.. říkal jsem si, že kdybych byl vrah, nechtěl bych, aby se vražedná zbraň našla u mne. Proto se jí někde musel zbavit a nemohlo to být daleko od místa činu, protože přece nemůžu běhat po městě s pistolí v ruce. Takže jsem prolezl nejbližší popelnice a o ulici dál v jednom kontejneru…“„Jimmy, ty jsi úžasnej, máme na ní něco? DNA? Otisky?“ „Jasně šéfe laborka na tom dělá, ale ještě nemáme shodu s otiskama.“

„Takže ani nevíte, jak zemřel?“zeptal jsem se Joa, toho chlápka, co za ním James prý chodil. Seděli jsme ve vyslíchací místnosti, zdálo se, že Joe z toho není nervózní ani trochu. Když jsme přijeli až za ním a ukázali odznaky, jen se otočil a dal ruce za hlavu. Celou cestu ovšem opakoval, že ho nezabil ani neví, jak zemřel. Krom toho měl na včerejší noc dobré alibi.

„Nevím, říkám, že jsem s ním nešel do žádnýho krámu.“
„Proč za vámi James poslední dobou tak často chodil?“
„Chtěl vědět něco o svém otci, matka mu řekla, že jestli o něm někdo něco ví, tak já.“
„A víte?“

„Samozřejmě. Znám jeho jméno, ale je to už hodně dlouho. Veronika si totiž myslela, že v době, kdy otěhotněla, tam byla spousta lidí, každej v jinej den atd atd, ale pravdou je, že byla celou tu dobu hodně pod parou.“

„Jak se tedy jmenuje Jamesův otec?“
„Nějakej Connor. Víc vážně nevím. Znám jen tohle jméno, ale vím, že James toho člověka našel a prý, že udělali nějakou smlouvu či co. Nic víc nevím.“

Smlouvu? Proč by někdo dělal smlouvu s vlastním otcem? Chtěl po něm peníze? Ale počkat. To jméno… Connor. Stejné jméno jako má majitel starožitnictví. I samo starožitnictví se tak jmenuje. Nemůže to znamenat, že…

„Jimmy, pošli někoho, ať zatkne pana Connora. To on je náš vrah.“
„Cože? To jste jako zjistil pouze z toho, že je to jeho otec?“

„Ne jen z toho. Taky třeba ta smlouva. Ten starej blázen říkal, že dědictví Temného oka se píše na prvorozeného a potvrzuje se smlouvou. Až prvorozenému bude patnáct, přejde vlastnictví Temného oka na něj. James je prvorozený, třebaže to Connor donedávna nevěděl. Jamesovi patřilo oko už dávno, jen to nikdo nevěděl. Všechno to potom zjistil až James. Myslím, že hledal svého otce, aby zachránil jeho matku. Hledal ho v klenotnictví, kde našel starého Connora, který mu řekl o oku. To si James uvědomil, že nepotřebuje svého otce a chtěl pouze oko, které mu patřilo. Oko ale někdo ukradl už dávno předtím. A když to James zjistil, vyjel po Connorovi. Chvíli se prali a potom ho Connor zastřelil. Možná ne úmyslně, ale zastřelil.“

„Kdo ale ukradl oko?“
„To je úplně jedno. Není to můj případ, já řeším vraždu, ale oko ne. To je mi úplně ukradený.“

Potom už to šlo, jako po másle Connor se ke všemu přiznal, Joe se vrátil domů a Connor byl donucen zaplatit paní Blackové léčbu. To je ale už mimo mou osobu. Starám se sám o sebe a osudy lidí po případu jsou mi ukradený. Nakonec jsem ještě dostal od Franka přidáno, takže spokojenost sama. A Jimmy? Myslím, že si začíná zvykat na mou osobnost.

Jakub Šišma, KA