„Chci vám představit novou členku vaší třídy, slečnu Roxanne Stewartovou.
Nesnáším, když mi někdo říká Roxanne. Zní to neskutečně tvrdě. „Roxy, prosím,“ co nejpřívětivěji se usměji a přelétnu pohledem třídu. Některá z lenivých rukou vyletí do vzduchu v ledabylém pozdravu, z některých lavic se dokonce ozve nenucené „Čest!“ Popravdě více než jsem čekala.
Profesor Carter se pokusí o milý úsměv, který však ve výsledku vyhlíží značně pokřiveně. „Dobrá, Roxy.“ Adresuje mým směrem slušné pokývnutí a obrátí se znovu ke třídě. „Slečna Stewartová k nám přestoupila z Waverly a hodlá zde stejně jako vy dokončit svá studia a završit je maturitní zkouškou. A musím podotknout, že po zhlédnutí jejích dosavadních výsledků mohu bez obalu říci, že je na tom mnohonásobně lépe než vy.“
Třídou zazní směsice nejrůznějších otrávených či pobouřených zamručení. Musím uznat, že školou skutečně proplouvám poměrně lehce, ale tímhle profesor rozhodně prolomil ledy.
„Nuže, děkuji vám, slečno Stewartová,“ pokyne mi, abych se šla posadit, a sám se postaví před tabuli. „Doufám, že studium na naší škole bude pro vás co nejpříjemnější. My se však nyní opět navrátíme ke stereometrii…“
Zbytek profesorova nezajímavého proslovu už kolem mých uší proplouvá v podobě tiše plynoucí vody. Zatímco vysílá tři z mých nových spolužáků pro rýsovací pomůcky do kabinetu (a odůvodňuje svou zapomnětlivost další sérií naprosto zbytečných vět), já se pohodlněji usadím v lavici a zaměřím svou pozornost na třídu. Modř mých očí se přelévá od jednoho člena k druhému a mapuje tak postupně celé prostředí. Ani po důkladném zkoumání však nenarazí na nic zajímavého či třeba jen povšimnutelného. Škoda. Jako má bývalá třída.
Zklamaně sáhnu po propisce a zapíšu si do sešitu několik poznámek, pak ji zase odložím a znovu se zapřu zády o opěradlo. Cítím, jak se mi do hlavy opět pozvolna vlévá proud vzpomínek. Na moment zavřu oči.
Vidím zase náš dům. Náš starobylý dům na předměstí Waverly s dřevěnou terasou a zahrádkou hýřící všemi barvami. Vidím mámu, tu vždy elegantní dámu s kaštanovými loknami spadajícími přes ramena a tím nejpřivětivějším úsměvem na světě. V každé ruce drží orosenou sklenici limonády. Jednu podává mně, druhou tátovi. Ruku jí ovine kolem pasu, něžně ji líbá na čelo. Usmívá se. Když si promnu prsty, cítím na nich chladivé kapky ze sklenice. Natolik živá je ta vzpomínka.
Z hlubin minulosti mne vytrhne poněkud prudké zaklepání na dveře. Překvapeně zamrkám a obrátím hlavu za tím zvukem.
Do třídy vstoupí poměrně vysoký mladík s lehce osmahlou pletí a zcuchanými kaštanovými vlasy. I když byste si za normálních okolností na jeho tváři nejprve povšimli velkých hnědých očí, nyní pohled přitahovala zcela jiná jeho část: nateklý zakrvácený nos. Oči mi sklouznou k jeho pravé ruce, v níž žmoulá rudě zbarvený kapesník. Chatrnou výmluvu na pád na ledě, kterou profesora zjevně úspěšně nakrmil, mu ani na vteřinu neuvěřím. Dostal natlučeno, a to pořádně.
Sleduji každý jeho pohyb, zatímco laxně přechází ke svému místu – odě mě přes uličku – a shazuje černý batoh k nohám lavice. Začne si hlučně vytahovat, či spíše vyhazovat věci z tašky, na což okolí reaguje nesouhlasným mračením. Jemu to však zjevně ani trochu nedělá starosti.
Začínám si uvědomovat, že vcelku dlouhou dobu na něj upírám pohled. Ten se na obyčejných lidech nezdrží déle než dvě vteřiny. Už se setkal s nespočtem zajímavých či dokonce záhadných osobností, ale tahle se nepodobá ani jedné z nich. Tahle je něčím zcela výjimečná. Než se mi podaří nepozorovaně přesídlit na jiný objekt sledování, jeho oči se rázem stočí mým směrem.
Jsem si vědoma toho, že bych měla uhnout pohledem a předstírat, že mě najednou nevýslovně zaujal povrch krychle a vzorec pro výpočet jeho obsahu. Avšak jsem ten typ člověka, který když jej něco upoutá, musí to prozkoumat až do poslední kapky.
Jeho oči… Jsou více než zajímavé. Jsou neobyčejné. Když se do nich zadíváte pozorněji, shledáte, že nejsou jednolitě hnědé, jak se na první pohled může zdát. Objevíte v nich jasné jantarové skvrnky, které jim dodávají až nadpřirozený vzhled. Připomínají… oheň.
Kolem očí se mu nashromáždí jemné vrásky. Přimhouří je.
S bušícím srdcem rychle strhnu pohled zpět k tabuli. Modré oči se mi rozšíří údivem.
Unikla jsem svému starému životu, abych jej tu znovu našla? Přes záda jako by se mi přelil proud ledové vody. To není možné.
To NENÍ možné.
Veronika Lusková, XB
