Letos se konal již čtvrtý ročník turistického závodu Vyškovská 50 a tým s názvem Neohrožení, ve kterém mi činí závodního parťáka můj redaktorský parťák Jaroslav Horáček, se vydal na trasu již potřetí. Až do letoška jsme úspěšně závodili na kratší třicetikilometrové trase, ovšem letos jsme se rozhodli přenechat tuto trasu jiným a postavit se výzvě ještě mnohem větší a šílenější. Zatímco třicetikilometrová trasa by se dala nazvat příjemným odpočinkovým teambuildingem, při kterém bychom mohli snadno vymýšlet obsah tohoto blogu na další týdny a měsíce, padesátikilometrová trasa působí takřka naprosto opačně. Strávit přibližně třináct hodin únavné chůze či pomalého vyklusávání s jedním člověkem a nevybudovat si vůči onomu člověku alespoň dočasnou averzi chce velice pevnou vůli. Ostatně posuďte sami. Po cestě jsme si totiž nahrávali hlasové vzkazy sami pro sebe a nyní se s vámi o jejich znění hodláme podělit.

6:56

Veronika: Máme za sebou první stanoviště. Jednalo se o logický úlohy. Měli jsme čtyři z šesti hádanek dobře. Ty dvě zbylý jsme nedali, protože první bylo přísloví, který jsme úplně neodhadli, a druhej byl matematickej příklad s žebříkem na lodi, kterej byl úplně jednoduchej, akorát že já jsem ho řešila moc složitě. To se mi stává často. Míříme na druhé stanoviště, teď jsme u Pařezovic. Dosavadní pocity a dojmy: je mi vedro, ale ještě mě nic nebolí. Máme ze stanoviště mínus deset minut, což je docela dobrý, ale spousta lidí je před náma, takže je musíme dostat. Až budu umírat, přihlásím se znova.

7:38

V: Jsme na trase k druhýmu stanovišti, ale teď jsme se slušně zamotali a vůbec nevíme, na který směr máme jít. Je tady spousta lidí, kteří jdou jiným směrem, ale my jsme z toho směru přišli, takže těžko říct, jestli oni už mají stanoviště za sebou, nebo pokračují k němu. Slezli jsme příšernej kopec dolů, kterej jsme jeli v podstatě po zadku. Pak jsme museli přebrodit řeku (naštěstí v docela dobrým místě) a teď jdeme po louce, která je strašně mokrá, takže už mi čvachtá v botách a odlepují se mi náplasti, a to jsme teprve na začátku. Teď se snažíme dostat k dalšímu stanovišti a doufáme, že nebudeme poslední.
Jaroslav: Nebudeme!

8:01

V: Máme za sebou druhé stanoviště, úspěšně jsme ho našli. Nakonec jsme šli opačně, takže jsme ztratili poměrně dost času. Na stanovišti bylo za úkol kroužlání jablka. V tom jsem přeborník, protože taťka miluje jablečnej štrúdl a musím je pořád dělat, takže mínus třicet minut, dobrá práce. Teď valíme pořád po červené až do Rychtářova, kde nás čeká další stanoviště. Máme před sebou takovou odpočinkovou pasáž, protože jdeme pěknou cestou lesem, ale je mi pořád vedro.
J: Mně není horko, akorát mám ulepený ruce od jablka. Doufám, že narazíme na řeku, chci si umýt ruce. Nohy mě nebolí, což se docela divím, protože kolem desátýho kilometru mám vždycky první krizi a zatím se držím.
V: Mě bolí akorát kotník, ale to protože jdeme ve svažitým terénu.

9:13

V: Máme za sebou třetí stanoviště a bylo to předávání kódu pomocí vlajkových signálů, což jsme zvládli bravurně za mínus třicet, takže teď máme celkem mínus hodinu deset.
J: Mezi desátým a jedenáctým kilometrem v Rychtářově nás postihla první krize, kterou jsme naštěstí rychle zažehnali, a nyní kolem šestnáctého kilometru nás začínají bolet nohy. Verču bolí lýtko a mě koleno. Dali jsme si jídlo a nabrali novou energii a nyní míříme ke Kuchlovu.
V: Máme před sebou na dohled pět týmů, doufám, že je snad brzo dostihneme. My lítáme tím závodním polem… vždycky na stanovišti si uděláme náskok a pak ho na trase ztratíme *smích* a tak furt dokola.
J: Nohy už máme suchý a ruce umytý, jídla a vody dost, všechno v pohodě. Ještě jednou tolik a máme třicet a těch dalších dvacet se už nepočítá.
V: No jasně.

11:26

V: Máme za sebou dvacet pět kilometrů, tudíž jsme v polovině. Teď míříme na stanoviště číslo pět, které je až na rozcestí Malá Říčka, což je zatraceně daleko. Nicméně jsme si docela dost pěkně zkrátili cestu. Sice to byl horší terén, ale dobře jsme to strouhli. Kilometrově to bylo míň, ale uvidíme, jak to bude vycházet časově, protože momentálně tady žádnej jinej tým s náma není. Jdeme Rakoveckým údolím po červené a úplně si nejsme jistí, kde jsme, protože jsme vyšli na červenou, což jsme chtěli, ale teď nevíme, jestli máme jít doleva nebo doprava. Ale pravděpodobně jdeme dobře. To se pozná, až na někoho narazíme, nebo uvidíme nějaký orientační bod.
J: Minulé stanoviště bylo nošení pneumatiky z kopce a do kopce. Byli jsme jako nabouchaný korby, až na to že nejsme nabouchaný korby, takže jsme to silně nedávali. Měli jsme to každej zvládnout šestkrát a nakonec jsme to dali jeden čtyřikrát a druhej pětkrát. Naštěstí jsme opět získali mínusový čas, to se nám moc líbí. Pár krizí jsme už prodělali, ale vždycky když se změní terén, bolest zmizí.
V: Snažíme se terén měnit a jít třeba ve štěrku mimo asfalt. Už to tady začínám poznávat, tak snad jdeme dobře.

11:30

V: Zjistili jsme, že jdeme dobře. Jsme na správné cestě ve správném směru, dokonce jsme tady už párkrát byli. Je to super a doufáme, že se nám podařilo někoho předběhnout tou naší zkratkou. Jdeme přecházet řeku.
J: My na těch stupních vítězů budeme!
V: Jo, možná od konce.

14:03

V: Je mi vedro, bolí mě nohy a nic nestíháme. Koho proboha napadlo sem chodit?
J: Tebe.
V: Nemluv na mě.

Tím zvukové záznamy skončily. I to však zanechává určitý vzkaz, nemyslíte? Pravdou je, že z Neohrožených se stali tak trochu ohrožení. Stupňující se psychické a fyzické vyčerpání mi znemožnilo smysluplně zanechávat autentické vzkazy pro mé budoucí já, a tak se budeme všichni muset spokojit s tím, že jsme nakonec úspěšně dorazili do cíle. Úspěšně znamená v limitu, který jsme stihli jen díky tomu, že jsme vynechali stanoviště a nechali si připsat hodinovou penalizaci, ale co je v cíli, to se počítá, no ne? I přes skepsi, se kterou jsme se doplazili k cílové linii, nás však letošní závod přesvědčil o tom, že překonávat své limity je neuvěřitelná zábava a skvělý trénink těla i mysli, a proto na startu příští rok takřka s jistotou staneme zase a vám doporučujeme to samé!

Foto: Martin Vomáčka