Kolem mě všichni vzlykali a já jen bezmyšlenkovitě pozorovala zajíždějící rakev. Vlastně jsem v hlavě myšlenku měla, a ne jen ledajakou. Nedokázala jsem se smířit s tím, že zrovna já po své již zesnulé tetičce zdědila jen obyčejnou knihovnu, kdežto ostatním odkázala své šperky, vily, možná i miliony, a přitom je nejspíš ani nepoznala. Byla jsem si jistá, že pláč mých sestřenic má hodně daleko k upřímné lítosti tetičky. Litují možná toho, že nedostaly víc majetku, ze kterého by se mohly mít jako prasata v žitě.
Po skončení smutečního obřadu jsem přemýšlela, zda se zúčastnit i následující hostiny. Na jednu stranu se mi nechtělo, ale také jsem se mohla vidět s rodinou, se kterou se normálně nestýkáme. Vtom jsem na rameni ucítila lehké poklepání:,, Tak co, jak to neseš, že jsi zdědila pouze knihy?" usmíval se pod knírkem strejda, na jehož jméno jsem si nemohla vzpomenout, a po tom, co mi řekl, se mi ani nechtělo. ,,A také jsem zaslechl, jak se ti daří v podnikání. Žádná sláva, co? Bodlo by ti, kdyby ti tetka nechala nějaké peníze a ne jenom štosy papírů, ale máš smůlu," vysmíval se mi do očí. Teď mi došlo, proč jsou vztahy v naší rodině takové, jaké jsou. Nepřejícnost, závist a shazování se navzájem. ,,Víš co, strejdo, jdi do háje!" vpálila jsem mu ostře a odešla jsem směrem k autu.
Když jsem přišla domů, jako první mi padl pohled na knihovnu, která mi v bytě stále jen překážela. A pak mě to napadlo! Co kdybych ty knihy prostě prodala někam do antikvariátu. Určitě zažily už první republiku a jistě budou mít i vysokou cenu, přece by teta neskladovala v domě něco bezcenného. Na klín jsem si položila počítač, knihy jednu po druhé vytahovala z poliček a snažila se na internetu najít, jakou mají cenu. Když jsem asi u desáteho kousku přišla na to, že bych vydělala jen pár stovek, vzdala jsem to. Ale pak mi padla do oka kniha s názvem ,,Jak být uspěšná". ,,To je to, co bych teď nejvíc potřebovala," proletělo mi hlavou. Během pár vteřin jsem začala listovat, a pak mi už oči cestovaly řádku po řádce, kapitolu po kapitole. Najednou jsem byla na závěrečné stránce a po dočtení posledního slova jsem byla překvapená, jak moc mě ta knížka zaujala, a hlavně jsem překvapila sebe samu, že jsem vůbec něco přečetla. Přišla jsem na tolik odpovědí, které mě poslední dobou trápili, a zjistila jsem, proč se mi nedařilo. Měla jsem v sobě nutkání přečíst další knihu, a tak jsem to prostě udělala, vzala první, co mi přišla pod ruku a začetla se.
A takhle to se mnou šlo den ode dne. Před spaním jsem si četla, u snídaně taky a knížku jsem s sebou nosila i v kabelce, pro případ, že bych měla chvilku času. ,,Můžeš mi vysvětlit, kam se podělo tvoje staré já?"zeptala se mě po pár dnech moje kamarádka Ester. ,,Kdysi ti dělalo problém přečíst si pár řádků u návodu a najednou tyhle tlusté bichle. Co se stalo?" zírala na mě nevěřícně a čekala, co jí odpovím. ,,Neruš mě, je teď je to zrovna zajímavé," vyšlo ze mě po pár vteřinách. Po chvilce se na mě zase obrátila: ,,A nevadí ti, že díky tvé nové zálibě se vůbec nestaráš o to, jak zase rozjet obchod? Kdyby ses radši snažila a nehleděla do knížky, určitě by se ti podařilo se někde uchytit a začít," chtěla mi nejspíš promluvit do duše, ale sama jsem nejlíp věděla, že právě čtením získávám to nejdůležitější. Teď už jsem věděla, proč jsem nedokázala začít. Vrhla jsem se do podnikání sama na vlastní pěst, ale zatím jsem spíš ztrácela než získávala.
Nápad založit si kočičí kavárnu přišel asi před rokem, když mě vyhodili z místa redaktorky v magazínu a já se snažila najít něco, co by mě bavilo a živilo zároveň. Od mala jsem milovala kočky, později jsem se zamilovala i do kávy, nebo spíš jsem se na ní stala závislá, ale spojit tyto dvě věci mi přišlo jako nejlepší rozhodnutí v mém životě. I když jsem si sehnala malá koťátka, luxusní kavárenské vybavení a hlavně prostor, kde to všechno uskutečním, nedařilo se mi, vůbec v ničem. Všechno bylo úplně jinak než v mých představách a já měla každou chvíli chuť s tím seknout. Ale teď přišly knížky, díky kterým jsem se z těchto trablů dostávala, a to jsem ještě nepřečetla všechny, takže se do toho znovu vrhnu.
Po týdnu ležela v knihovničce už jen dvě mnou netknutá díla a já se nemohla rozhodnout, do kterého se pustím dřív. Rozhodla jsem se pro tu tlustší, přece jen ze mě teď byla daleko zdatnější čtenářka než měsíc zpět, a hlavně mě mnohem víc lákal obsah, zaměřený na úspěšný život. Když jsem knihu otevřela, najednou z ní vypadla lesklá obálka a na ní bylo napsané ozdobným písmem moje jméno. Otevřela jsem ji, doslova roztrhla a v tu chvíli se z ní začaly sypat moje společné fotky s tetou. Do očí se draly slzy při tom, co jsem vzpomínala na krásné chvíle zachycené na fotografiích. Jako poslední mi do oka padl záhadný list papíru vložený v obálce. ,,Milá neteř," četla jsem ,,vím, že jsi ke knihám vždy měla odpor a proto jsem věděla, co ti mám odkázat. Věř tomu, že tohle je mnohem větší bohatsví, než to co dostali ostatní. Snad ti do života knihy přinesou jen to nejlepší, stejně jako mně. Tvá drahá teta Róza." Pod tímto textem bylo ještě malým písmem v pár řádcích: ,,Zde je číslo účtu, které ti odkazuji, ale prosím, využívej jen v případě nouze, jinak se řiď vědomostmi, které jsi získala z knih." ,,Ano teto, to přesně bych udělala i bez tvé finanční pomoci," blesklo mi hlavou a s úsměvem jsem se pustila do čtení této "šťastné" knihy.
Barbora Kroutilíková, 2.B
