Jednou z věcí, která mne dokáže zaručeně pobavit, je pohled na všichny ty zimomřivě schoulené človíčky, míhající se kolem mě. Zachumlaní až po uši v několika vrstvách svetrů a zimních bund se ženou za bůhví čím – většinou to asi bude vidina nějaké vyhřáté kanceláře nebo praskajících polínek domácího krbu. Neberte mě špatně, nemám v úmyslu být nijak škodolibý… Jen se zkrátka málokdy ubráním kradmému úsměvu při téhle každodenní podívané. Já tohle nikdy nezažil. Ale zatraceně by mě zajímalo, jaké to je. Jaká je zima.

Stejně jako všichni ti zachumlaní neznámí i já mám místo, za kterým se tak časně zrána ženu – tenhle výraz berte se značnou rezervou. I když bych se už nejradši viděl někde úplně jinde, neustále mě k tomuhle nudnému místu váže jedna věc: škola. Uklidňuje mě pouze fakt, že letošním rokem to všechno skončí. Na vysokou nemám ani pomyšlení. Nedokážu si představit být ještě dalších několit let být svázaný povinnostmi. Lépe řečeno čímkoli. Chci být volný, konečně.

Zastavím se před vchodem do školy a vydechnu. U úst se mi vytvoří mlhavý obláček páry, který se vmžiku vytratí někam do prázdnoty. Musím přiznat, že tohle mu závidím. Nebylo by špatné to umět.

Z myšlenek mě vytrhne řinčivý zvuk zevnitř budovy. Bleskurychle potřesu hlavou a bokem vrazím do dveří, načež se vřítím dovnitř a uháním chodbou, jako by mi za patami hořelo. Do hlavy se mi dotěrně vkrádá hlas profesora Andersona: Zase pozdě, Samieli? Myslím, že byste měl zvážit výměnu budíku. Zajímalo by mě, jak dlouhou dobu strávil vymýšlením téhle rádoby vtipné hlášky.

Chodby jsou již potemnělé a po nějakém jiném opozdilci není ani vidu ani slechu. Snažím se, aby mé kroky byly co nejtišší, zrychlený dech mne naštěstí nikdy netrápil. Jen co úspěšně zdolám poslední schodiště, které mne přivede do správného patra, čekají mne už jen dvě chodby. Spěšně zabočím do první z nich a –

„Ale ale, kohopak to tu máme? Samiel jde zase pozdě, hoši!“ Následuje salva těžkopádného hýkavého smíchu.

Do háje, sakra! S trhnutím se zastavím, a přestože se nevidím, jsem si naprosto jistý, že jantarové skvrny v mých očích se proměnily v oheň. „Co tu chcete?“ procedím skrz zaťaté zuby otázku, i když zní spíše jako oznámení.

Roger se zachechtá a než odpoví, vymění si jízlivé pohledy s oběma svými kumpány. „Jdeme profesoru Andersonovi pro pomůcky do kabinetu. Otázkou je spíš, co tu děláš v tuhle dobu ty, Gordone. To jste na tom tak špatně, že nemáte ani na budík?“ Další výbuch smíchu.

Mám pocit, že si každou chvíli zpřelámu zuby, poněvadž síla, s jakou je tisknu k sobě, je pro ně podle mého názoru neúnosná. Teď už mi doslova z očí šlehají plameny. Nech to být, nech to být, nech to být… Hlavně zase neudělej žádnou blbost…

Pokusím se uvolnit čelist a zhluboka se nadechnu. Usoudím, že nejlepší volbou bude útok ignorovat a raději se rychle odklidit tam, kde už hodnou dobu mám být. Odtrhnu od nich oči, ve kterých se co nejrychleji snažím uhasit zlostné plameny, a pomalu se je chystám obejít. Špatná volba.

„No tak to prrr, Gordone, kam si myslíš, že jdeš?“ strčí do mě Roger a vrátí mne tak na původní místo. Reflexivně mu chňapnu po ruce a chci ji odstrčit, ale Rogerovi poskoci jsou rychlejší. Každý mě popadne za jedno rameno a přirazí mě zády ke skříňkám. Jako by mi v tu chvíli do šíje vyšlehl plamen ohně. Znovu zatnu zuby a pokouším se zůstat klidný, nereagovat. Je zatraceně těžké se na toho bídáka dívat očima neprostoupenýma nenávistí.

S vítězoslavným úsměvem mi pohled opětuje. Stojí si přede mnou jako ten největší pán tvorstva, jako by mě přemohl sám. Jak já ho nesnáším. „Když ti vlastní maminka neumí vštípit disciplínu, musí to holt za ni udělat někdo jiný.“ Sotva se stačím vzpamatovat, napřáhne se a zasadí mi ránu přímo do nosu.

Před očima mám najednou temno, cítím jen, jak se bez vlastní vůle sesouvám po skříňkách k zemi. Celý nos mě pálí jako čert. Cítím, jak mi po kůži pod ním stékají první horké kapky. Nesmím nic udělat. Nesmím jim ublížit. Kvůli nim mám podmínečné vyloučení. Nesmím jim oplácet.

„Pojďte hoši, je hotovej,“ slyším jen zdálky hlas doprovázený hýkavým smíchem. Zapřu se dlaněmi o zem a zvolna se vytáhnu nejdíve do sedu, pak na nohy. Po cestě si hřbetem ruky setřu krev zpod nosu. Není jí zrovna málo, a tak se raději rozhodnu pro kapesník. K tomu, co se stalo, se vážně nemám chuť vracet, třeba jen v myšlenkách. Je to tak lepší.

Než vstoupím do třídy, co nejvíce si přitisku kapesník k nosu. Doufám, že už je většina té spouště pryč. Když schovávám kapesník do dlaně, uvědomuji si, že bych za jiných okolností při pohledu na něj neuvěřil, že kdysi býval bílý.

Zaklepu na dveře učebny a vstoupím dovnitř. Až při mém mdlém pozdravu se profesor Anderson odtrhne od svých zapálených výpočtů na tabuli. „Propána, Gordone, co se vám stalo?“

To musím vypadat skutečně hrozně, když při pohledu na můj zjev zapomněl i na svou oblíbenou hlášku. „No… já…uklouzl jsem na náledí před školou.“ Tohle funguje vždycky. Moje osvědčená technika REL – rychlé efektivní lži.

Andersonovy komentáře a stížnosti už můj mozek nějakým způsobem po cestě do lavice přefiltruje. Ztěžka dosednu na židli a sehnu se, abych si před sebe doslova vyházel věci, což dělám poněkud hlučným způsobem, takže si vysloužím několik káravých pohledů jak od spolužáků, tak od profesora. Něco mi tu však najednou nehraje.

Jeden z těch pohledů neznám… Tyhle sytě modré oči jsem ještě neviděl. Nejistě otočím hlavu k hnědovlásce sedící přes uličku ode mě. Její pohled není vyčítavý. Je zkoumavý. Je… jiný než ty, které jsem doposud vídal.

Veronika Lusková, XB