Život
Co je život? Pocit, věc? Co je život, ještě jednou. Je to dar, zakrytý v obalu, který chrání naše srdce. Někteří s životem mrhají, někteří si s ním zahrávají. Však jen málo lidí ví, co mají dělat s tak velkým darem. Zabít se? Co by zemřelí udělali pro to, aby znovu žili? Ne to je špatná cesta. Promarnit ho? Jakou to má cenu? Žít v zatracení své duše? Žádnou. A co ti, kteří si uvědomují své postavení, svou součást života ve světě a hlavně tep svého srdce a čas, kdy si bůh vezme svůj dar? Tak ti na světe nežijí, posmrtný život není život, posmrtné snění je sen. Tam si lidé uvědomí, jak život promrhali, jaký život zažili, jak s ním naložili. Stanou se z nich lidé, kteří na zeměkouli nejsou, stanou se z nich lidi s naplněným srdcem. Ostatní věci se nedovíme, to bychom museli darovat život a to by bylo v zásadě v tomto ohledu špatné rozhodnutí. Ale když tak nad tím uvažuji, bylo by to konečné rozdělení propasti „života“ a života opravdového.
Dvě cesty
Na jedné straně budoucnost, ale i privilegia.
Ta druhá, tam cítím volnost a svobodu, však smrt mě tam jenom čeká.
Nevím kam, nevím si rady. Kéž by si tu byla se mnou a dala mi radu. Bez tebe jsou cesty temné, s překážkami a bezradné. Možná půjdu za tebou.
Cesta se smrtí mě s tebou spojí, cesta s budoucnosti mne nezachrání. Proto ještě chvili vyčkej.
Černý pták mě doprovodí. Černý pták mě s tebou spojí. Pak s tebou budu, zas v plném postavení.
Samota
Vždy se tam můžu nadechnout, vždy tam cítím svobodu. Tam je mi nejlíp, tam se cítím sama sebou.
Kde? O samotě.
Volnost, ten pocit se mně neustále zmocňuje.
Dýchat čerstvý vzduch, plně smíchán s pylem, vodou a dalšími živly. Na ten nezapomenu. Budu s ním žít, budu s ním umírat.
Napořád budu svobodná a volná.
Karolína Kapounková, XA
